(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Serafina se probudila a pořádně se rozhlédla po ztemnělém sklepení. Zkoumala, zda nějaké krysy nebyly natolik hloupé, aby sem vlezly, zatímco spala. Tady, v rozlehlém sídle Biltmore, byly všude. Tohle je slibná noc pro lov, pomyslela si dívka a potichu se vykradla do přízemí. Ve dne bylo plné služebnictva, teď ale místnosti osiřely. Serafina tu znala každou skulinu. Občas při svých nočních výpravách proklouzla z přízemí i do horních pater.
V noci byl totiž celý dům její.
(2) Když bylo Serafině deset let, zeptala se tatínka, jestli i ona má v domě nějakou práci. „Ovšem, a moc důležitou!“ odpověděl. „Jsi HCHK Biltmoru. Hlavní chytačka krys!“
Serafina si i teď, po více než dvou letech, vybavovala, jakou tehdy pocítila hrdost. Skutečně měla vrozený talent na chytání těch prohnaných škůdců. Ze vzpomínek ji ale najednou vytrhl zvuk ozývající se z nedaleké chodby. Někdo chodí po domě!
Serafina se přitiskla ke zdi. Vzápětí spatřila muže v černém plášti. V jedné ruce držel lucernu a druhou vlekl holčičku ve žlutých šatech. Prošli jen kousek od Serafiny. Vtom se dívenka vytrhla ze sevření a rozběhla se do sklepení. Muž ji začal pronásledovat. Co teď? Serafina by nejradši utekla. Jenže ta holčička… Serafina usilovně přemýšlela. „Jsem jediná, kdo pro tu chudinku může něco udělat,“ řekla si nakonec. A vydala se za nimi.
(3) Na kamenné podlaze nejhlubší části sklepení ležela rozbitá lucerna. V pohasínající záři Serafina viděla, že holčička ve žlutých šatech bojuje
o život. „Za chvíli už bude konec,“ pronesl zloduch. Náhle mužův černý plášť vzlétl vzhůru a pak jeho záhyby obtočily tělo vzlykající dívenky jako chapadla hladové chobotnice. Na okamžik ještě Serafina zahlédla vyděšený obličej té malé bojovnice. Záhy však pláč utichl a po děvčátku nezůstalo nic než černota pláště. Nadobro zmizelo.

(R. Beatty, Serafina a černý plášť, upraveno)

(1) Jednoho večera vešla Emily do dílny svého souseda Johna. V koutě leželo krásné jablko. Okamžitě po něm sáhla. Právě když spokojeně ohryzávala jádřinec, přišel John. Jakmile ji uviděl, polekaně vyjekl: „Kam se podělo to jabko?“
(2) „Já – já jsem ho snědla,“ koktala Emily.
„Proboha, to jsi neměla! To jabko bylo votrávený, byla to návnada pro krysy! Zabilo by jich to tucet cobydup!“
Vzápětí dílnou proběhla zděšená tvář, práskly dveře a Emily zmizela ve tmě. Pádila k domu, v němž žila od smrti rodičů. Teď byl ale tichý a temný. Emily zoufale vykřikla. Pomalu nabývala jistoty: až se všichni vrátí, najdou ji mrtvou. Jak dlouho vlastně trvá cobydup? A bude smrt bolet? Roztřesenýma rukama zapálila svíčku a vlekla se po schodech do hostinského pokoje, v němž jediném bylo zrcadlo. Sotva spatřila svůj smrtelně bledý obličej, zhrozila se. Ano, tohle je nepochybně tvář umírajícího člověka. Z rozjímání ji vytrhl zvuk kol, který se ozval zvenčí. Emily spěchala dolů do kuchyně, kam záhy vešly i její tety. Nevěřícně zíraly na tragicky vyhlížející stvoření se svíčkou v ruce.
„Emily, co se děje?“ vykřikla Laura.
(3) „Umírám,“ odpověděla Emily vážně. „John nalíčil past na krysy. Dal do kouta otrávené jablko a já jsem ho snědla. Už mi zbývá jen pár minut života.“
„Kdy jsi ho snědla?“ zeptala se Laura vyděšené neteře.
„Zhruba před hodinou.“
„To bys už teď byla mrtvá, nebo by ti přinejmenším bylo dost špatně,“ vyhodnotila situaci Alžběta. Potom rozhodla: „Lauro, dej jí pořádnou dávku hořčice s vodou, tímhle dávidlem určitě nic nezkazíme. Já jdu pro doktora. Cestou se ještě stavím u Johna.“
Když se po chvilce vrátila sama, Laura vyhrkla: „Kde máš doktora?“
„Žádnýho doktora není třeba. Myslela jsem si to od samýho začátku. John si z Emily vystřelil. Chtěl ji trošku vystrašit,“ vysvětlila Alžběta.

(L. M. Montgomeryová, Emily z Novoluní, upraveno)