Přímá × nepřímá řeč

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by jesoučástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Serafina se probudila a pořádně se rozhlédla po ztemnělém sklepení. Zkoumala, zda nějaké krysy nebyly natolik hloupé, aby sem vlezly, zatímco spala. Tady, v rozlehlém sídle Biltmore, byly všude. Tohle je slibná noc pro lov, pomyslela si dívka a potichu se vykradla do přízemí. Ve dne bylo plné služebnictva, teď ale místnosti osiřely. Serafina tu znala každou skulinu. Občas při svých nočních výpravách proklouzla z přízemí i do horních pater.
V noci byl totiž celý dům její.
(2) Když bylo Serafině deset let, zeptala se tatínka, jestli i ona má v domě nějakou práci. „Ovšem, a moc důležitou!“ odpověděl. „Jsi HCHK Biltmoru. Hlavní chytačka krys!“
Serafina si i teď, po více než dvou letech, vybavovala, jakou tehdy pocítila hrdost. Skutečně měla vrozený talent na chytání těch prohnaných škůdců. Ze vzpomínek ji ale najednou vytrhl zvuk ozývající se z nedaleké chodby. Někdo chodí po domě!
Serafina se přitiskla ke zdi. Vzápětí spatřila muže v černém plášti. V jedné ruce držel lucernu a druhou vlekl holčičku ve žlutých šatech. Prošli jen kousek od Serafiny. Vtom se dívenka vytrhla ze sevření a rozběhla se do sklepení. Muž ji začal pronásledovat. Co teď? Serafina by nejradši utekla. Jenže ta holčička… Serafina usilovně přemýšlela. „Jsem jediná, kdo pro tu chudinku může něco udělat,“ řekla si nakonec. A vydala se za nimi.
(3) Na kamenné podlaze nejhlubší části sklepení ležela rozbitá lucerna. V pohasínající záři Serafina viděla, že holčička ve žlutých šatech bojuje
o život. „Za chvíli už bude konec,“ pronesl zloduch. Náhle mužův černý plášť vzlétl vzhůru a pak jeho záhyby obtočily tělo vzlykající dívenky jako chapadla hladové chobotnice. Na okamžik ještě Serafina zahlédla vyděšený obličej té malé bojovnice. Záhy však pláč utichl a po děvčátku nezůstalo nic než černota pláště. Nadobro zmizelo.

(R. Beatty, Serafina a černý plášť, upraveno)

(1) Jednoho večera vešla Emily do dílny svého souseda Johna. V koutě leželo krásné jablko. Okamžitě po něm sáhla. Právě když spokojeně ohryzávala jádřinec, přišel John. Jakmile ji uviděl, polekaně vyjekl: „Kam se podělo to jabko?“
(2) „Já – já jsem ho snědla,“ koktala Emily.
„Proboha, to jsi neměla! To jabko bylo votrávený, byla to návnada pro krysy! Zabilo by jich to tucet cobydup!“
Vzápětí dílnou proběhla zděšená tvář, práskly dveře a Emily zmizela ve tmě. Pádila k domu, v němž žila od smrti rodičů. Teď byl ale tichý a temný. Emily zoufale vykřikla. Pomalu nabývala jistoty: až se všichni vrátí, najdou ji mrtvou. Jak dlouho vlastně trvá cobydup? A bude smrt bolet? Roztřesenýma rukama zapálila svíčku a vlekla se po schodech do hostinského pokoje, v němž jediném bylo zrcadlo. Sotva spatřila svůj smrtelně bledý obličej, zhrozila se. Ano, tohle je nepochybně tvář umírajícího člověka. Z rozjímání ji vytrhl zvuk kol, který se ozval zvenčí. Emily spěchala dolů do kuchyně, kam záhy vešly i její tety. Nevěřícně zíraly na tragicky vyhlížející stvoření se svíčkou v ruce.
„Emily, co se děje?“ vykřikla Laura.
(3) „Umírám,“ odpověděla Emily vážně. „John nalíčil past na krysy. Dal do kouta otrávené jablko a já jsem ho snědla. Už mi zbývá jen pár minut života.“
„Kdy jsi ho snědla?“ zeptala se Laura vyděšené neteře.
„Zhruba před hodinou.“
„To bys už teď byla mrtvá, nebo by ti přinejmenším bylo dost špatně,“ vyhodnotila situaci Alžběta. Potom rozhodla: „Lauro, dej jí pořádnou dávku hořčice s vodou, tímhle dávidlem určitě nic nezkazíme. Já jdu pro doktora. Cestou se ještě stavím u Johna.“
Když se po chvilce vrátila sama, Laura vyhrkla: „Kde máš doktora?“
„Žádnýho doktora není třeba. Myslela jsem si to od samýho začátku. John si z Emily vystřelil. Chtěl ji trošku vystrašit,“ vysvětlila Alžběta.

(L. M. Montgomeryová, Emily z Novoluní, upraveno)

(1) Bouř žene koráb v divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: „Bůh žehnej břehu!“
A koráb k světlu žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil
a stěžněm vězí v písku.
(2) John zavýsknul si ve syčící pěnu:
„Má dceruška si chystá veselku,
dnes pomohu jí k věnu!“
A člunek jeho jako liška běží
po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď
jak černá rakev leží.
(3) John nenavykl marně tratit času,
svou sekyru hned v koráb zarazil,
vtom z něho doslech hlasu.
„Jen pospěš, pospěš,“ zní to dutě zdůli,
„a všeho zboží půli dostaneš,
i všeho zlata půli.“

(4) John naslouchá a vytřešťuje zraky.
„Aj, pakli jedna půle bude má,
toť bude druhá taky!“

A rychle v člunku ku břehu uhání.
Po celou noc se k lodi nevrátil,
až teprv po svítání.
Až po svítání, v bílé ranní době
zas sekyru svou v koráb zaráží
a uvnitř již jak v hrobě.
(5) Již voda otvorem si cestu klestí,
teď vyhoupla si první mrtvolu,
John rychle po ní pěstí.
Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!
Je po svatbě – já tady za vlasy
mrtvého držím zetě!“

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst.
(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.
Slibuju jí, že si na to dám pozor.
Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.
„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.
„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.
(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.
Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.
(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

(1) Dne 23. března 1865 letěl nad Tichým oceánem balon, stržený vzdušným vírem. „Ven se vší zátěží!“ zaznělo ve čtyři odpoledne. Pod koulí naplněnou plynem se ještě dlouhé hodiny zmítal koš s cestujícími. Uragán se zklidnil až ráno. V dohledu ale stále žádná země, všude kolem jen rozbouřené moře. Vtom balon začal prudce klesat. Trhlinou v jeho plášti totiž unikal plyn. Situace vypadala beznadějně. Když už byli vzduchoplavci napůl ponořeni ve vodě, zahlédli neznámý ostrov. Splasklý plášť se náhle prohnul v jakousi kapsu a balon byl větrem hnán jako loď směrem k pobřeží. Na písčitém břehu si všichni zhluboka oddechli.
Od té doby uběhlo již půl roku. 24. září se šel Pencroff podívat na pasti, které nalíčil. V jedné z nich sebou házel malý pekari. To bude výtečná hostina, zaradoval se námořník.
(2) Pečené selátko skutečně všem chutnalo. Pencroff zrovna hltal už druhou porci, když vtom zaklel. „O něco jsem si zlomil zub!“ vykřikl. Pak vyňal z úst předmět, který ho připravil o část stoličky. Byla to olověná kulka! Ani zjevení nadpřirozené bytosti by trosečníky nerozrušilo víc. Při průzkumech ostrova totiž na člověka nenarazili, žádný kouř přítomnost lidí neprozrazoval.
(3) „Neříkal jste, Pencroffe, že ten pekari byl asi tři měsíce starýx“ zeptal se inženýr.
„Přesně to jsem říkal, pane Smithi,“ odpověděl mu námořník, „vždyť to bylo mládě!“
„Z toho tedy vyplývá, že nedávno byla na ostrově vypálena rána z pušky.“
„A že kulka,“ doplnil logicky uvažujícího Smithe Spilett, „zasáhla toto zvíře.“
(4) „Buď je tedy ostrov obydlen,“ pokračoval Smith, „nebo tu někdo tajně přistál. Nevíme, zda to jsou přátelé, či nepřáteléx Musíme znovu prozkoumat ostrov a zjistit, jestli jsou ještě tady!“

Vysvětlivka: pekari – drobný sudokopytník podobný prasatům

(J. Verne, Tajuplný ostrov, upraveno)

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.
Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.
Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené. Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami,
a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.
Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní postávali lidé. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“
František na čuníka chvíli hleděl a pak se otočil na mě: „Bratře Houbaři, říká se sice být ožralý jako prase, ale viděl jsi někdy ožralé prase?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Můžeme tomu praseti zachránit život,“ pronesl vážně.
(2) Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel. Pak jsem sykl: „Jak to chceš, hergot, udělat?“
„Nebudou moct nikomu dát nemocný prase. Nebo dokonce prase, který se nehýbe. Potřebuju ale k tomu tvou láhev rumu.“
„To nemyslíš vážně,“ zasmál jsem se, „ty chceš to prase přede všema lidma nalejt?“
„Přesně tak!“
„A jak to hodláš provést?“ zeptal jsem se.
„Ty upoutáš jejich pozornost.“
„Jak si to představuješ? To mám třeba dělat kotrmelce?“ zajímalo mě.
(3) „Nikoli, Bratře Houbaři,“ zavrtěl František hlavou, „ty budeš jen stát a usmívat se.“ Pak zmizel v davu. Zanedlouho náměstí zašumělo údivem. Uprostřed stál totiž František s obrovskou cedulí. Nápis na ní byl viditelný i na velkou vzdálenost, přesto jsem si to musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí. Na ceduli stálo: "Na tomto místě sním dnes v 18:00 živého chlapa!"
(4) „Co to má jako bejt?“ vyhrknul jsem na Františka. „Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“ zanaříkal jsem.
František se pyšně rozhlédl po narůstajícím hloučku zvědavců a pak mi špitl: „Myslíš si snad, že se v tomhle městečku najde dobrovolník, který se nechá sníst? My prostě jen potřebujeme, aby se přesně v šest všichni dívali na tohle místo. Když budeš držet tu ceduli, budeš středem pozornosti a já se mezitím postarám o to prase. A teď mi dej ten rum.“

(P. Šabach, Zvláštní problém Františka S., upraveno)