Literatura a sloh

(1) Pod houby stinným deštníkem
kdys při lijáku velikém,
kdy vítr hučel a bil hrom,
se skryla kobylka a gnóm.
Řev živlu dokud hlaholil,
z nich každý hezky krotký byl.
Však sotva déšť jen začal tichý,
hned kobylka se osmělila,
tropila sobě z gnóma smíchy:
háv jeho pestrý, brada bílá
a jak drahokam lampička,
jež na opasku se mu bleskla,
i rolnička na čapce lesklá
jí k smíchu byly. Maličká
ta panna kobylka a suchá
se posmívala, že zří ducha,
zjev plachý jen a fantastický,
básníka hříčku mlhavou,
že pouze ona cítí lidsky –
je skutečnost jí potravou.

(2) Tak smála se do šumu stromů
a šedivý gnóm mlčel k tomu.
Vtom blízko slyšet praskot klestu,
krok pádný hledal sobě cestu
a bota s hřeby převeliká,
snad pytláka neb podloudníka,
již rozdrtila houbu vráz
i kobylku, než její hlas
se vychloubaje doznít moh.
A gnóm? Ten na kvetoucí hloh
se vyhoup lehký jako stín
a jeho smích zněl v lesa klín.

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

TEXT 1

(1) Topol si zdříml, už je stár,
chvilku si k němu sednu.
Je k poledni, tak prudký žár
a bouřka v nedohlednu.

(2) Takové spaní čert by vzal,
to nemá pro nás cenu.
V příkopě cvrček rozehrál
svou tichou kantilénu.

(3) A slyšet bylo praskat klas,
ozval se zvonek z věže.
A naposledy kolem nás
dívenka přešla svěže.

(4) S obědem měla napospěch,
šla s červenými líčky.
Na římse zdí a kolem střech
švitoří vlaštovičky.

(5) Topol se opět počal chvět,
jaképak ve dne spaní!
Z výšky se počal rozhlížet,
dlouho se díval za ní.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 1

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 2

Nesklonná podstatná jména mají ve všech pádech obou čísel stejný tvar. Většinou jde o přejatá slova zakončená na samohlásku, např. menu (menu bylo zajímavé, sestavil jsem menu, v menu byly chyby aj.)*.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.
(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.
(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.
(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.
(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

(1)
Zní nocí a větrem kopyt hlas.
Kdo jede domů v tak pozdní čas?
To otec se vrací s chlapcem tmou,
bezpečně drží ho na rukou.
(2)
„Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž?“
„Je tu král duchů, nevidíš?
Má korunu, žezlo a bílý šat.“
„To je cár mlhy jen, noční chlad.“
(3)
»Chlapečku hezký, pojď jen k nám,
tisíce krásných her já znám.
Má zahrada pestrá, samý květ,
s mou matkou budeš si vyprávět.«
(4)
„Neslyšíš, tatínku, jeho hlas?
Král duchů mi šeptá a slibuje zas.“
„Buď klidný, můj chlapče, neměj strach;
to vítr šelestí v korunách.“

(5)
»Chceš, chlapče milý, se mnou jít?
Mé dcerky tě chtějí potěšit.
Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn
a ztiší tě tancem a zpíváním svým.«
(6)
„Tatínku, táto, ty nevidíš snad
královy dcerky tam u řeky stát?“
„Vidí je, chlapče, oči mé,
jsou to jen vrby šedivé.“
(7)
»Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém;
ty se mnou jít musíš: v dobrém, či v zlém.«
„Ach, tatínku můj, bolest veliká,
král duchů teď se mě dotýká!“
(8)
Zděsí se otec, v trysk se dá,
v náručí dítě mu naříká.
Do dvora z posledních dojel sil,
na jeho rukou syn mrtvý byl.

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.
(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi
s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.
(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.
(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž zvládnete
i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Mezi vládci podsvětí nacházíme velkou rozmanitost. Liší se jejich počet a jsou genderově různorodí. Přesto i u nich lze najít společné znaky – všichni disponují značnou mocí a mají absolutní vládu nad podsvětím, do níž jim nikdo nesmí zasahovat.
Germáni mají za vládkyni podsvětí nestvůru Hel, zatímco u Finů vládne v podsvětí bůh Tuoni. Obě podsvětí se jmenují podle svých vládců, protože byla vytvořena až na základě jejich přání. Oproti tomu podsvětí v řecké mytologii vzniklo dávno předtím, než se vlády nad ním ujal Hádes.

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

Gorgony se k sobě něžně choulily a tvrdě spaly. Všechny tři měly dlouhé špičáky a bronzové drápy, ale jen jedna měla místo vlasů vlnící se klubko hadů. To bude určitě Medúza. V měsíčním světle její tvář vypadala jemně, zatímco kůže jejích sester byla šupinatá. Medúziny zavřené oči Persea přitahovaly; věděl, že by jí stačilo jen na vteřinu je otevřít a jeho život by byl u konce. Najednou mu vše došlo. „Ach, co jsem to za hlupáka! Ty sochy kolem – to jsou ostatky těch, kteří se setkali s pohledem Medúzy,“ špitl.

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

Těžké ocelové dveře sila se odsunuly stranou, avšak jen zčásti, aby dovnitř nepronikly smrtonosné toxiny. Juliette Nicholsová se tou štěrbinou musela protáhnout bokem. Rázem se ocitla venku. Už nebylo cesty zpět. Byla vyhnanec.
Juliette zjistila, že stojí na rampě. Skoro zapomněla, že i nejvyšší patro sila se nachází pod úrovní země. Když se doplahočila na konec rampy, průzorem v přilbě spatřila velkolepou scenérii. Kopce pokrývala zelená tráva, nebe bylo opojně modré. Unavenýma očima hltala ten efektní padělek.
V duchu si ale stále opakovala: Přestaň s tím. Mysli na to, že skutečný je jen ten ponurý a mrtvý svět, který znáš odjakživa.
Hmatem zkontrolovala svůj ochranný oblek – žáruvzdorná páska pořád držela. Usmála se. Její smrt, jakkoli jistá, se zatím odkládá. Vydala se tedy směrem ke třpytivému velkoměstu na obzoru. Nepočítala s tím, že se dostane až tam. Chtěla ale zemřít za hřebenem, aby se nikdo nemusel dívat na její práchnivějící ostatky.
Jak Juliette pomalu stoupala po strmém svahu, začaly se v programu nahraném v přilbě objevovat první trhliny: horní patra vzdálených městských budov ještě zářila ve falešném slunci, pod nimi se ale už odkrývala ošumělost opuštěného světa. Juliette si lámala hlavu nad klamem, který vytvořili lidé z úseku IT, a jeho nedokonalostí: Že by snad ani oni netušili, co je za kopcem?
Na vrcholu kopce si všimla, že kruhová prohlubeň, v níž se nachází její silo, není náhodný prvek krajiny. Viděla, že kopce i prohlubně se opakují ve zřetelném vzoru. Juliette začala sestupovat a snažila se šetřit vzduchem. Věděla, že díky obleku, který jí potají sehnal Walker, získala čas, který žádný vyhnanec ještě nikdy neměl. Vtom zahlédla v další prohlubni rampu. Ihned pochopila, co to znamená. Blíží se k jinému silu!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)