(1) Pod houby stinným deštníkem
kdys při lijáku velikém,
kdy vítr hučel a bil hrom,
se skryla kobylka a gnóm.
Řev živlu dokud hlaholil,
z nich každý hezky krotký byl.
Však sotva déšť jen začal tichý,
hned kobylka se osmělila,
tropila sobě z gnóma smíchy:
háv jeho pestrý, brada bílá
a jak drahokam lampička,
jež na opasku se mu bleskla,
i rolnička na čapce lesklá
jí k smíchu byly. Maličká
ta panna kobylka a suchá
se posmívala, že zří ducha,
zjev plachý jen a fantastický,
básníka hříčku mlhavou,
že pouze ona cítí lidsky –
je skutečnost jí potravou.

(2) Tak smála se do šumu stromů
a šedivý gnóm mlčel k tomu.
Vtom blízko slyšet praskot klestu,
krok pádný hledal sobě cestu
a bota s hřeby převeliká,
snad pytláka neb podloudníka,
již rozdrtila houbu vráz
i kobylku, než její hlas
se vychloubaje doznít moh.
A gnóm? Ten na kvetoucí hloh
se vyhoup lehký jako stín
a jeho smích zněl v lesa klín.

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

TEXT 1

(1) Topol si zdříml, už je stár,
chvilku si k němu sednu.
Je k poledni, tak prudký žár
a bouřka v nedohlednu.

(2) Takové spaní čert by vzal,
to nemá pro nás cenu.
V příkopě cvrček rozehrál
svou tichou kantilénu.

(3) A slyšet bylo praskat klas,
ozval se zvonek z věže.
A naposledy kolem nás
dívenka přešla svěže.

(4) S obědem měla napospěch,
šla s červenými líčky.
Na římse zdí a kolem střech
švitoří vlaštovičky.

(5) Topol se opět počal chvět,
jaképak ve dne spaní!
Z výšky se počal rozhlížet,
dlouho se díval za ní.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.