Význam slov a významové vztahy

Kdybyste sestavili pomyslnou hitparádu nejneobvyklejších jídel světa, na předních místech by se jistě umístil pokrm suo-tiou. Jeho název se překládá jako „nasát a vyhodit“.
Hlavní složku této kulinářské rarity z Číny jsou říční kameny. Pokrm suo-tiou, právem považovaný za nejtvrdší jídlo na světě, se připravuje na jedné pánvi: oblázky se dají na rozpálený olej a postupně se přidává koření a zelenina. Výsledkem je pikantní omáčka, která se z kamenů ocucá. Poté se oblázky vyplivnou. Specialita ani není příliš drahá: v roce 2024 porce suo-tiou o hmotnosti 0,5 kg vyšla na 16 jüanů (tehdy zhruba 55 Kč).
S prapodivnými jídly se ovšem nesetkáme jen v Asii. Příkladem může být casu marzu – sýr vyráběný na Sardinii. V bochníku sýra z ovčího mléka se vytvoří díra, aby se do něj dostaly sýrohlodky drobné. Tyto mouchy nakladou dovnitř vajíčka: jedna samička jich dokáže najednou naklást až 500. Když se vylíhnuté larvy prokousávají sýrem ven, uvolňují ze svého trávicího traktu kyseliny. Díky tomu prý casu marzu chutná neskutečně jemně. Sýr se konzumuje i s živými larvami, takže jde o zážitek jen pro otrlé: larvy jsou totiž schopny vyskočit až do výšky 15 cm.

Vysvětlivka: Sardinie – italský ostrov ve Středozemním moři

(www.novinky.cz; www.toprecepty.cz, upraveno)

V některých oblastech Arktidy žijí už tisíce let Inuité. Díky příbytkům ze sněhu, známým jako iglú, se jim v drsných podmínkách daří přežít i během velmi chladných období.
Iglú se tradičním postupem staví z bloků stlačeného sněhu: sníh upravený tímto způsobem je lehčí než led a jako tepelný izolant rozhodně nezklame. Díky použitému materiálu neproniká dovnitř iglú chlad zvenčí, typický tvar obydlí zase zajišťuje, aby silnější poryvy větru nenarušily stabilitu příbytku. Teploty v iglú jsou vzhledem k mrazivému okolí (v zimě v této oblasti rtuť teploměru klesá i pod minus 50 °C) docela příznivé – mohou se dostat i nad 10 °C. Nejchladněji je u podlahy, teplý vzduch se soustředí v horní části stavby.
Chcete-li strávit noc v příbytku inuitského typu, vyzkoušejte některý z iglú hotelů, například Sorrisniva Igloo. Tento norský hotel je každoročně otevřen jen od 20. prosince do 5. dubna a na jeho stavbu se pokaždé spotřebuje 7 000 m sněhu a 250 tun ledu. V areálu jsou rozmístěny ledové sochy, v hotelovém baru se podávají nápoje ve sklenicích z ledu. Pokud cestujete v páru, za dvoulůžkový pokoj včetně snídaně zaplatíte dohromady cca 10 000 Kč za noc. Všichni otužilci jsou zde vítáni.

(www.nespechej.cz; www.lifee.cz; www.sorrisniva.no, upraveno)

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.
(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.
Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“
Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.
„Co to bylo?“ vykřikla dívka.
(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“
„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“
„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“
Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.
„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“
„Čarodějnice.“
„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.
Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti.
Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

Za první ženu, která přeplavala Floridský průliv bez ochranné klece proti mořským predátorům, je považována Diana Nyadová – americká spisovatelka, novinářka a vytrvalostní plavkyně. Ve svých 64 letech si tak splnila svůj celoživotní sen.
Extrémní kousek se Dianě povedl až na popáté. Vůbec poprvé skočila do kubánských vod v roce 1978. Tento pokus, stejně jako ty další v letech 2011–2012, však skončil neúspěchem. Teprve v roce 2013 doplavala z Kuby až na Floridu: zvládnout vzdálenost dlouhou 180 kilometrů jí trvalo 53 hodin. Během vytváření rekordu se musela potýkat s jedovatými medúzami, před nimiž se chránila kombinézou a speciální maskou. Na vše také dohlíželi členové Dianina podpůrného týmu: v doprovodných plavidlech se starali o její bezpečnost (např. pomocí elektronického zařízení Shark Shield, které odpuzuje žraloky), navigovali ji světelnými pomůckami a pečlivě dokumentovali průběh celé akce.
Když 2. září 2013 Diana konečně dosáhla floridského břehu, sledovaly ji z pláže stovky nadšených fanoušků. Zcela vyčerpaná se s nimi podělila o tři myšlenky: „Zaprvé: nikdy to nevzdávejte. Zadruhé: myslete vždy na to, že v jakémkoli věku máte šanci splnit si svůj sen. A zatřetí: vypadá to jako individuální sport, ale stojí za tím celý tým.“

(www.irozhlas.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.
(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi
s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.
(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.
(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž zvládnete
i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?
Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé
v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna
z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.
Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

Když v lednu 1925 vypukla v aljašském městečku Nome epidemie záškrtu, vyslali jeho obyvatelé nouzový signál. Kvůli špatnému počasí k nim však nebylo možné lék včas dopravit letadlem ani lodí. Tohoto úkolu se tedy museli ujmout musheři se svými psími spřeženími. Čekala je náročná trasa dlouhá zhruba tisíc kilometrů. Při takové vzdálenosti je ale třeba odpočívat, což znamená ztrácet čas. Životodárný náklad si proto jako štafetu postupně předalo celkem dvacet týmů. Během pětidenní záchranné mise museli lidé i psi čelit ukrutným mrazům, nakonec se ale podařilo dovézt lék na místo určení. Heroický výkon vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Pes Balto, vůdce dvacátého psího spřežení, má dokonce svou sochu v newyorském Central Parku.
Slavná záchranná akce se stala inspirací pro Iditarod, extrémní závod saní tažených psy, který se každoročně koná v březnu. Trasa závodu, vedoucí aljašskou tundrou i drsnými horami, je dlouhá skoro 1 800 kilometrů. Není asi nutné zdůrazňovat, že utkat se s nelítostnou přírodou vyžaduje hodně sil
a odvahy. To ostatně potvrzuje i průběh závodu v roce 2023: loni závodníci vyjeli na trať v neděli 5. března ve 14.00, nejlepší z nich se do cíle dostal až za osm dní a 21 hodin.

musher – člověk, který řídí saně tažené psím spřežením

(www.tyden.cz; www.aktualne.cz; upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse.
Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.
(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.
(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní římsy, Paul otevřel oči. Do ložnice vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě:
„Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“
Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“
„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.
Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.
Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“
Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“
Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.
„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.
S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.
„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“
„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.
„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.
Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)