Větné členy, vedlejší věty

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají.
Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.
(2) Je zde ovšem jeden zásadnírozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. *****, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.
(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.
Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.
(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.
(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.
(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.
(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.
(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.
(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.
(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.
(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.
(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.
(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.
Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.
(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.
(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.
Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.
(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.
(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.
Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)