Práce s definicí

TEXT 1

Haló, slyšíme se?
Mňau, protáhlo se kotě.
Hybaj do postele, už je noc.
Žbluňk – a už byla ve vodě.
Šup s tím zpátky do krabice.
Ouvej, asi jsem se přejedl.
Alou domů.
Psst, mluv tiše, ať ho nevzbudíš.

Nuže, pojďme tedy do toho.
Sláva, konečně jsem tu úlohu vyřešil.
Hej ty tam, pojď sem.
Prásk a z krbu se vyvalil oblak dýmu.
Kšá, zavolal jsem na slepice.
Hrr na ně!
Hergot, zase se nám to nepovedlo.
Cink – klíče spadly na zem.

TEXT 2

Citoslovce typu A slouží k navázání/udržení kontaktu s tím, komu je promluva určena (např. ahoj, aha), vyjadřují výzvu (např. hajdy, bacha) nebo napodobují nějaký zvuk (např. bum, kykyryký).

Hlavní funkcí citoslovcí typu B (např. mňam, fuj) je vyjádřit kladnou či zápornou emoci (např. radost, nadšení, spokojenost, opovržení, nechuť, zlost, bolest). Neslouží tedy k navázání/udržení kontaktu, nevyjadřují výzvu ani nenapodobují nějaký zvuk.

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

TEXT 1

maso
bidlo
hledisko
hnízdoplátno
žactvo
zlato
jezerodřevo
lano
těsto
kopytoucho
hejno
okno
jaro

TEXT 2

Podstatné jméno typu A má v 6. pádě čísla jednotného dva náležité tvary: jeden končí na -e/-ě (např. pouzdře, autě), druhý končí na -u (např. pouzdru, autu).

Podstatné jméno typu B má v 6. pádě čísla jednotného pouze jeden náležitý tvar a ten končí na -u (např. jablku).

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.
„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.
„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.
(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.
„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“
„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“
Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu.
Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ***** lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.
„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.
„Ale babička přece žije!“
V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

TEXT 1

(1) Topol si zdříml, už je stár,
chvilku si k němu sednu.
Je k poledni, tak prudký žár
a bouřka v nedohlednu.

(2) Takové spaní čert by vzal,
to nemá pro nás cenu.
V příkopě cvrček rozehrál
svou tichou kantilénu.

(3) A slyšet bylo praskat klas,
ozval se zvonek z věže.
A naposledy kolem nás
dívenka přešla svěže.

(4) S obědem měla napospěch,
šla s červenými líčky.
Na římse zdí a kolem střech
švitoří vlaštovičky.

(5) Topol se opět počal chvět,
jaképak ve dne spaní!
*****,
dlouho se díval za ní.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 1

dlouhodobý
vševědoucí
nízkorozpočtový
sněhobílý
víceletýliduprázdný
mnohotvárný
sebestředný
dvojjazyčný
hrubozrnnýceloroční
stejnojmenný
protichůdný
cílevědomý
kutnohorský

TEXT 2

Přídavné jméno typu A vzniklo jedním z následujících způsobů:
1) základ podstatného jména, který je na prvním místě, se pomocí samohlásky spojí s dalším slovem či jeho základem, např. barvoslepý = barv (tj. základ podstatného jména barva) + o + přídavné jméno slepý;
2) spojí se dvě celá slova, přičemž na prvním místě je podstatné jméno v nějakém tvaru, např. pravděpodobný = pravdě (tj. tvar podstatného jména pravda) + přídavné jméno podobný.

Přídavné jméno typu B obsahuje kořeny dvou slov, jako první v pořadí ale není kořen podstatného jména, např. slovo novověký obsahuje kořen přídavného jména nový a kořen podstatného jména věk.

TEXT 1

klučina
starosta
husita
tátahrdina
gymnazista
sluha
vévodamonarcha
turista
invalida
houslistabandita
kolega
šachista
poeta

TEXT 2

U podstatného jména typu A končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného stejně, jako končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného u podstatného jména předseda.

U podstatného jména typu B končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného na -ích (v tomto tvaru se zároveň změní souhláska před koncovkou, např. k se změní na c).

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.
(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.
Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“
Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.
„Co to bylo?“ vykřikla dívka.
(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“
„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“
„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“
Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.
„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“
„Čarodějnice.“
„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.
Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti.
Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

TEXT 1

(1)
Zní nocí a větrem kopyt hlas.
Kdo jede domů v tak pozdní čas?
To otec se vrací s chlapcem tmou,
bezpečně drží ho na rukou.
(2)
„Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž?“
„Je tu král duchů, nevidíš?
Má korunu, žezlo a bílý šat.“
„To je cár mlhy jen, noční chlad.“
(3)
»Chlapečku hezký, pojď jen k nám,
tisíce krásných her já znám.
Má zahrada pestrá, samý květ,
s mou matkou budeš si vyprávět.«
(4)
„Neslyšíš, tatínku, jeho hlas?
Král duchů mi šeptá a slibuje zas.“
„Buď klidný, můj chlapče, neměj strach;
to vítr šelestí v korunách.“

(5)
»Chceš, chlapče milý, se mnou jít?
Mé dcerky tě chtějí potěšit.
Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn
a ztiší tě tancem a zpíváním svým.«
(6)
„Tatínku, táto, ty nevidíš snad
královy dcerky tam u řeky stát?“
„Vidí je, chlapče, oči mé,
jsou to jen vrby šedivé.“
(7)
»Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém;
ty se mnou jít musíš: v dobrém, či v zlém.«
„Ach, tatínku můj, bolest veliká,
král duchů teď se mě dotýká!“
(8)
Zděsí se otec, v trysk se dá,
v náručí dítě mu naříká.
Do dvora z posledních dojel sil,
na jeho rukou syn mrtvý byl.

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

rybíz
břeh
podnos

ostrov
předmět
nerv

květák útes
tác živel
kanál povrch

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno pokus.
Podstatné jméno typu B se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno zámek, v 6. pádě množného čísla tedy končí jinak než podstatné jméno typu A.