(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.
Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně (vyjma pondělí) výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.
Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba započala už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. *****
(2) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě pondělí) od června do září, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Na prohlídku se můžete klidně vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik paláců, zbytek hradní věže či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1)
Máme kostru ve skříni,
v noci chrastí v kuchyni,
vždycky vleze do ledničky,
zakousne se do ředkvičky
a po noční svačině
zase vleze do skříně.
(2)
Náš kostlivec ve skříni
nemiluje koření,
čichne k pepři a pak pčíká,
rychle hledá láhev mlíka,
a když se ho napije,
podlahu nám polije.

(3)
Náš kostlivec ve skříni
chce si sehnat brnění,
k oblékání už má návod,
bude dělat strašný rachot
a sousedům na dvoře
bude klepat na dveře.
(4)
Náš kostlivec ve skříni
vyjel v noci na koni,
mraky plují, měsíc svítí,
mlhou, polem už se řítí,
potom zmizel v bažinách,
zaúpěl a šel z něj strach.

(5)
Náš kostlivec ve skříni
pokaždé si umíní,
že až půjdu večer spát,
bude mi u hlavy stát,
jenže já vytáhnu meč,
křiknu: Nestůj, venku kleč.
(6)
Náš kostlivec ve skříni
v noci skáče v předsíni,
dupe, až se lustr houpe,
a on se na stěnu drápe,
černý rubáš na sobě,
drápe se i po stropě.

(J. Hutka, Máme kostru ve skříni, upraveno)