Slova citově zabarvená

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.
Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně (vyjma pondělí) výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.
Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba započala už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. *****
(2) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě pondělí) od června do září, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Na prohlídku se můžete klidně vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik paláců, zbytek hradní věže či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

TEXT 1

Arthur Dent se ve čtvrtek v osm ráno necítil nejlíp. Mátožně bloumal po ložnici, otevřel okno, uviděl, jak obrovský žlutý buldozer vjíždí na jeho zahradu, odkráčel do koupelny a začal se mýt. Myslí mu přitom bloudilo slovo buldozer a hledalo, s čím by se mohlo spojit. Matně se rozpomínal, že včera vypěnil. Cože to bylo? Ach ano, večer se přece v hospodě rozčiloval KVŮLI STAVBĚ dálničního obchvatu, o níž se zrovna ten den dozvěděl. Ten obchvat ale městská rada přece nemůže prosadit… Nebo…?
O patnáct vteřin později už Arthur ležel v bahně před buldozerem.
L. Prosser byl jenom člověk. Konkrétně řečeno, byl to asi čtyřicetiletý, dosti obtloustlý zaměstnanec obecní rady v poněkud ošuntělém oděvu. Teď právě stál nad Arthurem a snažil se ho zviklat: „No tak, pane Dente, tohle nevyhrajete. Nemůžete tady přece ležet NAVĚKY.“
Arthur dál ležel v blátě a šklebil se: „Vsaďte se!“
„Obávám se, že se s tím obchvatem budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser. „Měl jste právo v zákonné lhůtě vznést námitky nebo předložit protinávrh. Ty plány byly vyvěšené na plánovacím oddělení úřadu pro místní rozvoj tři čtvrtě roku.“
„Šel jsem se tam na ty plány podívat hned, jak jsem zjistil, že mi chcete zbourat dům.“
*****
„Ale jo. Byly ve sklepě vašeho úřadu na dně zamčené registračky. Tu jste vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor leopard!“
L. Prosser raději změnil téma: „Dálniční obchvat se vám bude líbit.“
„Hele, drž hubu,“ zavrčel Arthur, „jdi do háje i s tou svou pitomou dálnicí.“
L. Prosser zalapal po dechu, rychle se ale vzpamatoval: „Pane Dente, rád bych vám poskytl věcnou informaci. Víte, jakou škodu by utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho pustil a on vás převálcoval?“
„Jakou?“
„Vůbec žádnou,“ řekl klidným hlasem L. Prosser a odmašíroval.

(D. Adams, Stopařův průvodce Galaxií, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy.
Charakteristika vnitřní typu A: povahové vlastnosti literární postavy jsou v textu přímo pojmenovány (pomocí přídavných či podstatných jmen), např. Eva je hodná; Petr je sobec.
Charakteristika vnitřní typu B: povahové vlastnosti literární postavy nejsou v textu přímo pojmenovány, ale vyplývají z popisu jejího jednání.

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)