Práce s definicí

TEXT 1

(1) Řekne-li se o někom, že má obě ruce levé, znamená to, že je pěkný nešika. Tohle rčení nejspíš vymysleli praváci. Ti se zpravidla vyznačují až neuvěřitelnou nešikovností levé ruky. Často si proto myslí, že leváci nic kloudného nesvedou ani levou, natož pak pravou rukou. Jenže to je obrovský omyl: *****, žádní nemotorové to tedy nejsou.
(2) Martina Navrátilová hraje tenis levou rukou, až do svých devíti let ale při zápasech ruce střídala. Když se roku 1965 probojovala až na mistrovství republiky žactva, řekli jí zkušení tenisté, že by forhend měla hrát jen levačkou. Do týdne se to naučila. Přestože na tehdejším mistrovství zlato nezískala, levou rukou hrála dál. Tenkrát se také zařekla, že už prohrávat nebude. A svatá pravda, od té doby prohrála v žákovském tenise snad jen dva nebo tři zápasy. Příliš proher nezakusila ani v dospělosti.
Jako dítě střídala ruce i při jiných činnostech, třeba při kreslení. Na základní škole naše budoucí tenisová hvězda zprvu psala levou, jenže si pokaždé rozmazala napsané řádky. „Zkus to pravou!“ napadlo její rodiče. Od té doby při psaní používá pravačku.
(3) Jeden by řekl, že dívenka, z níž se později stala slavná tenistka, v tělocviku jistě všechny převálcovala. Zkrátka že měla nad ostatními navrch. Jednou ale Martina přinesla domů poznámku: „Neumí kotoul!“ Otci to vysvětlila dost stručně: „Madam mě dnes vyvolala z řady, řekla ‚Udělej kotoul!‘ a já na ni zůstala civět.“ Děti z Řevnic říkaly mezi sebou učitelce tělocviku madam, protože do tělocvičny chodila zásadně v kožichu, který při vyučování nesvlékala, a ve střevíčkách.
„A proč jsi na ni civěla?“
„Já nevím, co je to kotoul,“ odpověděla popravdě Martina.
„Víš ty co? Udělej kotrmelec.“
Martina udělala kotrmelec. V pokoji na zemi. Bezvadně.
„Tak tohle je kotoul. Vy tomu spíš říkáte kotrmelec,“ řekl otec. Pak vzal žákovskou a pod poznámku od učitelky tělesné výchovy dopsal: „Tak jí ho ukažte.“
Madam na to neodepsala a kotoul Martině rovněž neukázala.

Vysvětlivka: forhend – typ tenisového úderu

(V. Škutina, Martina: z Řevnic na wimbledonský dvůr, upraveno)

TEXT 2

Příslovečná spřežka je příslovce, které vzniklo spojením předložky s jiným existujícím tvarem současného slova (např. s tvarem podstatného jména, zájmena či číslovky). Příslovečné spřežky jsou např. slova nahoru (na + horu) či předtím (před + tím).

TEXT 1

Haló, slyšíme se?
Mňau, protáhlo se kotě.
Hybaj do postele, už je noc.
Žbluňk – a už byla ve vodě.
Šup s tím zpátky do krabice.
Ouvej, asi jsem se přejedl.
Alou domů.
Psst, mluv tiše, ať ho nevzbudíš.

Nuže, pojďme tedy do toho.
Sláva, konečně jsem tu úlohu vyřešil.
Hej ty tam, pojď sem.
Prásk a z krbu se vyvalil oblak dýmu.
Kšá, zavolal jsem na slepice.
Hrr na ně!
Hergot, zase se nám to nepovedlo.
Cink – klíče spadly na zem.

TEXT 2

Citoslovce typu A slouží k navázání/udržení kontaktu s tím, komu je promluva určena (např. ahoj, aha), vyjadřují výzvu (např. hajdy, bacha) nebo napodobují nějaký zvuk (např. bum, kykyryký).

Hlavní funkcí citoslovcí typu B (např. mňam, fuj) je vyjádřit kladnou či zápornou emoci (např. radost, nadšení, spokojenost, opovržení, nechuť, zlost, bolest). Neslouží tedy k navázání/udržení kontaktu, nevyjadřují výzvu ani nenapodobují nějaký zvuk.

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.
Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.
(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.
Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub.
„Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták.
Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.
Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“
(3) „A co je na tom dobrého?“
„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“
Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“
Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).

TEXT 1

obhájce
barvivo
tikot
zlomeninasvítilna
sídlo
odlitek
škytánívařič
bojovník
zásobárna
letadlozáchvěv
obydlí
nápoj
vysavač

TEXT 2

Názvy dějů jsou podstatná jména, která se tvoří od sloves a označují nějaký děj, např. od slovesa chodit je odvozen název děje chůze (= pohyb z místa na místo), od slovesa tvořit je odvozen název děje tvorba (= proces, během něhož se něco tvoří).

TEXT 1

(1) Strýček Jindřich seděl na zápraží a pozoroval oblohu, jež byla šedivější než obvykle.
Vedle něj stála Dorotka s pejskem Totem v náručí. Odkudsi ze severu k nim dolehlo zakvílení větru a vysoká tráva se začala vlnit.
„Pozor, blíží se vichřice, Emo,“ zavolal Jindřich na svou ženu, „jdu se podívat do stájí na dobytek.“ Když se teta Ema podívala ven z okna chalupy, ihned pochopila, že jim hrozí velké nebezpečí. Bylo jasné, že se všichni musí schovat do větrného sklepa – jámy vyhloubené v zemi pod chalupou. „Dorotko, honem!“ vykřikla Ema, zvedla poklop v podlaze a slezla po žebříku dolů.
***** Chalupa se zatřásla tak silně, že Dorotka spadla. Toto jí zakňučel u nohou. Náhle se dům třikrát otočil dokola a zvedl se do výše. Vichřice ho unášela pryč, jako by to bylo pírko.
Uběhlo několik hodin a chalupa s oběma cestujícími stále letěla. Už byli na míle daleko od rodného kraje. Dorotka se nakonec doplazila do postele a tvrdě usnula. Toto se přitulil k ní.
(2) Probral je prudký náraz. Chalupa nehnutě stála a dovnitř proudilo sluneční světlo. Když Dorotka vyšla před dům, úžasem naprosto oněměla. Dívence připadalo, že snad prožívá nějaký sen. Ocitla se uprostřed překrásné krajiny. Všude kvetly cizokrajné květiny, na stromech seděli pestrobarevní ptáci, opodál bublal třpytivý potůček. Náhle dívka zpozorovala, že k ní kráčí skupinka velmi podivných lidí. Dorotku překvapilo, že všichni čtyři jsou velcí jako ona, ale vypadají daleko starší. Bez většího zaváhání přistoupili k dívence a hluboce se jí uklonili.
(3) Jediná žena v hloučku promluvila: „Buď vítána v zemi Mlaskalů, vznešená čarodějko. Jsme ti vděčni, že jsi zabila Zlou kouzelnici a osvobodila náš lid z poddanství.“
Dorotka se rozpačitě usmála: „To bude nějaký omyl. Já jsem nikoho nezabila.“
„Ale tvoje chalupa ano. Podívej se,“ usmála se stařenka.
Dorotka se ohlédla a strnula. Zpod chalupy vyčnívaly dvě nohy ve špičatých botách.

(L. F. Baum, Čaroděj ze země Oz, upraveno)

TEXT 2

Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami (a × á, e × é, i × í atd.) může mít zásadní vliv na význam slova, např. žití × žíti, pravém × právem.

Slovní tvar typu A: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovný tvar jiného ohebného slova.

Slovní tvar typu B: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovné neohebné slovo.

TEXT 1

dlouhodobý
vševědoucí
nízkorozpočtový
sněhobílý
víceletýliduprázdný
mnohotvárný
sebestředný
dvojjazyčný
hrubozrnnýceloroční
stejnojmenný
protichůdný
cílevědomý
kutnohorský

TEXT 2

Přídavné jméno typu A vzniklo jedním z následujících způsobů:
1) základ podstatného jména, který je na prvním místě, se pomocí samohlásky spojí s dalším slovem či jeho základem, např. barvoslepý = barv (tj. základ podstatného jména barva) + o + přídavné jméno slepý; 2) spojí se dvě celá slova, přičemž na prvním místě je podstatné jméno v nějakém tvaru, např. pravděpodobný = pravdě (tj. tvar podstatného jména pravda) + přídavné jméno podobný.

Přídavné jméno typu B obsahuje kořeny dvou slov, jako první v pořadí ale není kořen podstatného jména, např. slovo novověký obsahuje kořen přídavného jména nový a kořen podstatného jména věk.

TEXT 1

(1) Jednoho zářijového rána byly na dvoře všechny děti z Vratiče – tak se jmenoval náš dětský domov. Byl totiž úklidový den. Vytřepávali jsme polštáře, deky a prostěradla. Náhle přijel listonoš ze vsi a zdálky mával obálkou. Gerd, ředitelka Vratiče, si převzala dopis, a když ho dočetla, zašeptala: „Za dva týdny sem přijedou inspektoři: zkontrolují hygienické podmínky a přepočítají děti.“ Přelétla nás neklidným pohledem, jako by nás počítala. To ale nemusela. Věděli jsme, že ve Vratiči je padesát jedna dětí, tedy přesně o jedno víc, než povoluje úřední nařízení.
(2) Zrovna jsme se chystali odnést lůžkoviny dovnitř, když na PŘÍJEZDOVOU cestu vjelo zrezivělé volvo. Zaparkovalo a dveře auta se otevřely. Nejdřív se vynořila obrovská noha porostlá černými chlupy, poté s hekáním vylezla celá řidička. Byla dva metry VYSOKÁ a břicho měla jako sud. Rozhostilo se hrobové ticho. Před námi totiž stála Gorila! Ostatní děti se rozběhly do domu, já jsem ale dočista zkameněla. Teprve když se mé a Goriliny oči střetly a ona se zasmála, přičemž ODHALILA své ohromné tesáky, jsem vystřelila pryč. Pádila jsem do pokoje. Bylo tu nebývale rušno.
(3) Aron na mě šibalsky mrknul: „Jonno, viděla jsi to obrovský břicho? Je úplně jasný, proč sem přijela. Adoptovat dítě je levnější než si kupovat maso v obchodě.“
„Ty jsi ale hloupej. Přestaň si vymýšlet,“ odsekla jsem mu.
Chvilku jsme se popichovali, když vtom do pokoje vstoupily Gorila a Gerd.
„Nástup!“ rozkázala šéfka Vratiče. Postavili jsme se do řady a Gorila si nás začala prohlížet. U mě se zastavila.
„To je Jonna – naprosto beznadějný případ,“ posteskla si Gerd.
Gorila ale nečekaně prohlásila: „Já si tu holku vemu.“
Rozbušilo se mi srdce a bylo mi na zvracení. Gerd ještě vzala Gorilu do kanceláře VYPLNIT nějaké údaje do formulářů o adopci a zanedlouho už volvo opouštělo Vratič. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce.

(F. Nilsson, Gorila a já, upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar slovesa (např. vázu→vážu).

Slovní tvar typu B: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar jiného podstatného jména (např. bankou→baňkou).

TEXT 1

1. Dlouho klamal veřejnost.
2. Pokrčil rameny.
3. Daroval své dceři.
4. Dům dlouho chátrá.
5. Brzy pocítil strach.6. Strážný dovolil vězňům.
7. Loď vplula do přístavu.
8. Pomstil svého otce.
9. Osolil brambory.
10. Šnek leze pomalu.11. Růže už kvetou.
12. Naplánoval pro žáky.
13. Prospí celý den.
14. Nakreslil kočku.
15. Naštval kamaráda.

TEXT 2

Většina sloves vyžaduje doplnění alespoň jedním ohebným slovem, které v dané větě není podmětem. Bez toho by totiž sdělení nebylo smysluplné. Například sloveso potkat vyžaduje doplnění ohebným slovem ve 4. pádě, sloveso nabádat vyžaduje doplnění dvěma ohebnými slovy (ve 3. a 4. pádě).

Věta typu A (např. Včera potkal v kině. / Často nabádala.) není smysluplná, a proto vyžaduje nějaké doplnění.

Věta typu B (např. Včera ho potkal v kině. / Často nabádala děti k opatrnosti.) je smysluplná, a proto doplnění dalším slovem nutně nevyžaduje.

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

TEXT 1

maso
bidlo
hledisko
hnízdoplátno
žactvo
zlato
jezerodřevo
lano
těsto
kopytoucho
hejno
okno
jaro

TEXT 2

Podstatné jméno typu A má v 6. pádě čísla jednotného dva náležité tvary: jeden končí na -e/-ě (např. pouzdře, autě), druhý končí na -u (např. pouzdru, autu).

Podstatné jméno typu B má v 6. pádě čísla jednotného pouze jeden náležitý tvar a ten končí na -u (např. jablku).