(1) U potoka na stráni
skákali dva klokani.
Jeden skočil sedm metrů,
a to ještě proti větru,
druhý ale zakopnul,
do potoka upadnul.

Plave klokan v potoce,
vylezl až v zátoce.
Když chtěl z kapsy vylít vodu,
nečekal tam žádnou zradu,
ale sáhnul na raky,
ti ho štípli do ruky.

(2) Klokan křičí: „Běžte ven,
kapsa není podnájem!“
RAKŮM SE VŠAK V KAPSE LÍBÍ,
to bydlení nemá chyby.
Teplé je a útulné
pro dva raky potulné.

(3) Raci v kapse zůstali,
klokan skáče po poli.
Tam pes dingo číhá v křoví,
vyrazí po klokanovi.
Psa čekala klepeta,
vylít jako raketa.

Chudák dingo – v čumáku
má štípance od raků.
Kňučí, mručí, kulhá, pláče,
klokan domů v klidu skáče.
Je mu zcela nebesky,
už se cítí moc hezky.

(J. Hutka, Klokan, upraveno)

Kde bydlí víla?
Asi v mechu,
celou noc tančí bez oddechu,
pak věneček si odstrojí
a ustele si pod chvojí.

A co má k jídlu?
Místo kávy
do hrníčku si sbírá z trávy
třpytivé rosné krůpěje.
A ráno si je ohřeje.

A to jí stačí?
Stačí asi,
je živa jenom z vůně, krásy
a na svůj usměvavý ret
dá lupen růže, který slét.

A viděl jsi ji?
Jenom v šeru
a větřík tam hrál na citeru.
Myslel jsem – někdo neznámý,
a lampa ve tmě zhasla mi.

A byla hezká?
Jistě byla,
je hezká každá, když je víla.
A druhého dne jsem tam zdvih
pár kvítečků už povadlých.

Vysvětlivka: citera – hudební nástroj

(J. Seifert, Rozhovor, upraveno)

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.
Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.
(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela: „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.
Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub.
„Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták.
Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.
Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“
(3) „A co je na tom dobrého?“
„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“
Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“
Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).