Přijímací testy 9. ročník

Podobnosti ve výpovědích mě přesvědčili, že si podezřelí vzájemně poskytují alibi.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.
(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.
(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.
(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.
(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.
(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.
(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.
(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.
(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.
(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.
(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.
(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.
(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

okurkový
očarovaný
otlačenýokradený
okamžitý
odeslanýomrzlý
obezřetný
olejovýohrožený
okřídlený
opečený

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.
Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila.
Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.
(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.
Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně.
Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.
(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

Dokumenty jsem poslala na e-mailovou adresu pracovníka ***** za organizaci výběrového řízení. Ihned po pohovoru, ●●●●● necelou hodinu, jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána.

Dokumenty jsem poslala na e-mailovou adresu pracovníka ***** za organizaci výběrového řízení. Ihned po pohovoru, ●●●●● necelou hodinu, jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána.

Tomáš se stará o místní kino Junior (mezi lidmi běžně nazívané Junáč). Když se blížilo sedmdesáté výročí založení kina, začal s přáteli připravovat výstavu o jeho historii. Rozhodl se, že návštěvníkům spřístupní také podkroví.
Během úklidu dlouho nevyužívaných půdních prostor našel mezi dřevěnými trámi jakousi filmovou pásku. Byla pokrytá nánosy prachu. Když ho smetl, objevil se nápis „V podzemí“. Tomáš uměl obsluhovat i starší promítací přístroje, proto si film ihned pustil.
Byl přesvědčen, že uvidí nudné dobové záběry. To se ovšem velice mýlil.
Snímek vyprávěl o spleti chodeb, které byly během druhé světové války vybudovány pod městem, a o skrytých pokladech. Některá zmíněnná místa byla Tomášovi povědomá. Začal tedy pátrat na vlastní pěst a zanedlouho našel pod kinem tajnou místnost s cennými předměty. O jeho vzácném nálezu informovala všechna média v kraji. Tomáš se stal hrdinou, který významně obohatil kulturní dědictví rodného města.

K výrobě ptačího krmítka budeme potřebovat: kokosový ořech, 5 provázků, nožík, pilku a vrtačku. Z ořechu nejprve vydlabeme dužinu a pak ho rozřízneme napůl. Vzniknou dvě takové misky. Po obvodu každé z nich vyvrtáme čtyři otvory. Poté vezmeme 4 provázky a misky pevně svážeme k sobě. Poslední provázek, pomocí něhož zavěsíme krmítko na strom, protáhneme pátým otvorem v horní misce. Krmení se bude sypat do dolní misky. Nakonec zkontrolujeme šířku mezery mezi okraji horní a dolní poloviny ořechu. Pokud bude menší než 5 cm, ptáci se do krmítka nedostanou.

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto● Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující●
Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.
V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

Souvětí: Na režisérův nový film, jenž volně navazuje na příběh odehrávající se v Mimosvětě, *****.