Přijímací testy 9. ročník

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
když se mi zachce, tak slétnout dolů,
sednout na střechu nebo do mechu,
sezobnout, co spadne ze stolu.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
odletět do teplejších krajů,
obletět svět, vrátit se zpět,
do rozkvetlých sadů a hájů.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít skvrnky měst,
slabé nitky řek, bílé čapky hor,
dna moří a únavu cest.

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
za slunkem nad černej mrak,
letět si sem a zase tam,
napravo nebo naopak.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít čtverečky polí,
s větrem se vézt, vzduchem se nést,
uletět všemu, co bolí.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
nesporně mám pro to vlohy,
chci být volný jako pták, lítat do oblak,
ale mám moc velký a těžký nohy.

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
když se mi zachce, tak slétnout dolů,
sednout na střechu nebo do mechu,
sezobnout, co spadne ze stolu.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
odletět do teplejších krajů,
obletět svět, vrátit se zpět,
do rozkvetlých sadů a hájů.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít skvrnky měst,
slabé nitky řek, BÍLÉ ČAPKY HOR,
dna moří a únavu cest.

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
za slunkem nad černej mrak,
letět si sem a zase tam,
napravo nebo naopak.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít čtverečky polí,
s větrem se vézt, vzduchem se nést,
uletět všemu, co bolí.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
nesporně mám pro to vlohy,
chci být volný jako pták, lítat do oblak,
ale mám moc velký a těžký nohy.

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
když se mi zachce, tak slétnout dolů,
sednout na střechu nebo do mechu,
sezobnout, co spadne ze stolu.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
odletět do teplejších krajů,
obletět svět, vrátit se zpět,
do rozkvetlých sadů a hájů.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít skvrnky měst,
slabé nitky řek, bílé čapky hor,
dna moří a únavu cest.

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
za slunkem nad černej mrak,
letět si sem a zase tam,
napravo nebo naopak.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít čtverečky polí,
s větrem se vézt, vzduchem se nést,
uletět všemu, co bolí.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
nesporně mám pro to vlohy,
chci být volný jako pták, lítat do oblak,
ale mám moc velký a těžký nohy.

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
když se mi zachce, tak slétnout dolů,
sednout na střechu nebo do mechu,
sezobnout, co spadne ze stolu.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
odletět do teplejších krajů,
obletět svět, vrátit se zpět,
do rozkvetlých sadů a hájů.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít skvrnky měst,
slabé nitky řek, bílé čapky hor,
dna moří a únavu cest.

Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
za slunkem nad černej mrak,
letět si sem a zase tam,
napravo nebo naopak.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít čtverečky polí,
s větrem se vézt, vzduchem se nést,
uletět všemu, co bolí.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
nesporně mám pro to vlohy,
chci být volný jako pták, lítat do oblak,
ale mám moc velký a těžký nohy.

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

TEXT 1

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“
„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.
„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu. Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.
„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.
„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.
„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.
„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“
Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.
„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, . Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“
„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.
„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

Pachatelům z podvodu bylo předneseno obvinění. V případě usvědčení může být každý z nich potrestán svobody až na dobu tří let.

Pachatelům z podvodu bylo předneseno obvinění. V případě usvědčení může být každý z nich potrestán svobody až na dobu tří let.

Náhle se cítím tak svobodná. Kéž tahle chvíle nikdy neskončí!

Přijali mě na školu s rozšířenou výukou cizých jazyků. V červnu proběhla schůzka pro zákoné zástupce budoucích žáků 1. ročníku, na níž bylo řečeno, že se v září pojede na čtyřdenní výlet do Paříže! Když mi rodiče tu zprávu sdělili, byl jsem nadšený.
Třetí zářijový týden jsme se vydali na cestu. Ubytování bylo zajištěno na předměstí, za hystorickými památkami jsme proto cestovali metrem. Pařížské metro má nezaměnitelné kouzlo: během jízdy všudypřítomní hudebníci svými rozvernými písněmi vyloudili úsměvy na tvářích cestujících a tklivými šansony je dojali až k slzám.
S učiteli jsme se procházeli po nábřeží, zavítali do nejznámějších muzeí, vyjeli výtahem na vrchol Eiffelovy věže a z výšky téměř 300 metrů jsme si vychutnávali úžasný výhled. Zcela upřímě říkám, že jsem se do Paříže zamiloval. Díky pobytu jsme se také všichni sblížili.

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná kritéria: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.
(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.
Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní dominanta Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.
(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.
(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.
Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.
Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)