Přijímací testy 9. ročník

Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí -
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.

Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
klidně tu přenocuj, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí -
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.

Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
klidně tu přenocuj, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí -
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.

Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
klidně tu přenocuj, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí -
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.

Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
KLIDNĚ TU PŘENOCUJ, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

Moje máma si musí dávat velký pozor na to, co sní. Kdyby si dala třeba zeleninový salát a potom dezert se šlehačkou, hned by jí bylo špatně. Zato můj bratr klidně zapíjí pikantní guláš mléčným koktejlem a nic mu není. Má zkrátka žaludek.

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.
(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.
(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, . I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi.
S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.
(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

Na mistrovství světa v Dánsku získaly české hokejistky bronzovou medaili. Snad vás tedy potěšíme věnovaným tomuto nebývalému úspěchu.

Na mistrovství světa v Dánsku získaly české hokejistky bronzovou medaili. Snad vás tedy potěšíme věnovaným tomuto nebývalému úspěchu.

DOMIN: Sullo, ukažte se slečně Gloryové.
HELENA (vstane a podává jí ruku): Těší mne. Odkud jste, slečno?
SULLA: Odtud, z továrny. Byla jsem tady udělána.
HELENA (vyskočí): Cože?
DOMIN (směje se): Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

Kateřina a její bývalé spolužačky se rozhodovaly, kam pojedou na obvyklou společnou dovolenou. Protože loni strávily týden u moře, domluvily se, že letos zvolý pobyt na horách. Poslední srpnový víkend tedy zamířily vlakem do Vysokých Tater.
Tatry jsou sice ve srovnání s Alpami pomněrně malé, je to však pohoří pro turistiku jako stvořené. Dívky nachodily mnoho kilometrů: procházely horskými průsmyky a stoupaly na vrcholy hor. Na náročné horské túry ovšem ani skušené turistky nemohou chodit každý den, a tak dívky do svého nabitého programu zařadily i výlet k nejznámějšímu slovenskému jezeru. Na břehu Štrbského plesa si vypůjčily člun a během plavby obdivovaly krásy nedotčenné tatranské přírody.
Na závěr si kromě toho všeho ještě dopřály dvoudenní odpočinek v blízkých lázních. Objednané masáže ulevily jejich znaveným svalům. Dovolená se vskutku vydařila!

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech skloňuje podle vzoru moře.

Podstatné jméno typu B se ve většině pádů skloňuje podle vzoru moře, v jednom pádě množného čísla se však od tohoto vzoru liší.

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.
Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.
Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.
Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.
Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy materiálu na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv.
Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit maso, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.
Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Rodiče vše přichystali včas, a tak všichni prožili příjemně a bez stresu celé vánoční svátky.