Přijímací testy 9. ročník

Johann Wolfgang Goethe: Hledač pokladů

(1) Kapsu prázdnou, chorý žalem,
léta má se po dnech vlekla.
Chudoba je dítě pekla,
bohatství je rajský zpěv.
Abych dal své bídě vale,
šel jsem hledat v zemi zlato.
„Svoji duši dám ti za to!“
Inkoust byla moje krev.

(2) Pevně stál jsem vprostřed kruhu,
ohněm vyzval pekel síly,
přidal hnát a černobýlí,
zapřisáhl temnou moc,
ať sem vyšle svého sluhu.
Pak jsem začal kopat v zemi,
kde jsem tušil poklad cenný.
Černá, bouřná byla noc.

(3) A já spatřil světlo v dáli,
dávnou hvězdu z hlubin času,
sílila však ve svém jasu.
Půlnoc byla, chvíle čar,
a mé oči začla pálit
jasná záře z bájné říše,
linula se z plné číše,
sličný hoch mi nesl dar.

(4) Mírné oči, věnec z kvítí
půvabnou mu hlavu zdobí.
Záře plála od nádoby,
s kterou v ruce vstoupil v kruh.
A podal mi pohár k pití.
Tu si říkám: „Ten hoch milý
není poslem temné síly,
nemůže snad být zlý duch.“

(5) „Vypij čistou sílu k žití!
Pak pochopíš poučení.
V tomto místě štěstí není,
nikdy víc se nevracej,
v zemi poklad neleží ti.
Přes den práce! Večer hosti!
Všední život při radosti!
Zaklínadlo nové měj.“

TEXT 1

Johann Wolfgang Goethe: Hledač pokladů

(1) Kapsu prázdnou, chorý žalem,
léta má se po dnech vlekla.
Chudoba je dítě pekla,
bohatství je rajský zpěv.
Abych dal své bídě vale,
šel jsem hledat v zemi zlato.
„Svoji duši dám ti za to!“
Inkoust byla moje krev.

(2) Pevně stál jsem vprostřed kruhu,
ohněm vyzval pekel síly,
přidal hnát a černobýlí,
zapřisáhl temnou moc,
ať sem vyšle svého sluhu.
Pak jsem začal kopat v zemi,
kde jsem tušil poklad cenný.
Černá, bouřná byla noc.

(3) A já spatřil světlo v dáli,
dávnou hvězdu z hlubin času,
sílila však ve svém jasu.
Půlnoc byla, chvíle čar,
a mé oči začla pálit
jasná záře z bájné říše,
linula se z plné číše,
sličný hoch mi nesl dar.

(4) Mírné oči, věnec z kvítí
půvabnou mu hlavu zdobí.
Záře plála od nádoby,
s kterou v ruce vstoupil v kruh.
A podal mi pohár k pití.
Tu si říkám: „Ten hoch milý
není poslem temné síly,
nemůže snad být zlý duch.“

(5) „Vypij čistou sílu k žití!
Pak pochopíš poučení.
V tomto místě štěstí není,
nikdy víc se nevracej,
v zemi poklad neleží ti.
Přes den práce! Večer hosti!
Všední život při radosti!
Zaklínadlo nové měj.“

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob pomocí 5. pádu, např. sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

Johann Wolfgang Goethe: Hledač pokladů

(1) Kapsu prázdnou, chorý žalem,
léta má se po dnech vlekla.
Chudoba je dítě pekla,
bohatství je rajský zpěv.
Abych dal své bídě vale,
šel jsem hledat v zemi zlato.
„Svoji duši dám ti za to!“
Inkoust byla moje krev.

(2) Pevně stál jsem vprostřed kruhu,
ohněm vyzval pekel síly,
přidal hnát a černobýlí,
zapřisáhl temnou moc,
ať sem vyšle svého sluhu.
Pak jsem začal kopat v zemi,
kde jsem tušil poklad cenný.
Černá, bouřná byla noc.

(3) A já spatřil světlo v dáli,
dávnou hvězdu z hlubin času,
sílila však ve svém jasu.
Půlnoc byla, chvíle čar,
a mé oči začla pálit
jasná záře z bájné říše,
linula se z plné číše,
sličný hoch mi nesl dar.

(4) Mírné oči, věnec z kvítí
půvabnou mu hlavu zdobí.
Záře plála od nádoby,
s kterou v ruce vstoupil v kruh.
A podal mi pohár k pití.
Tu si říkám: „Ten hoch milý
není poslem temné síly,
nemůže snad být zlý duch.“

(5) „Vypij čistou sílu k žití!
Pak pochopíš poučení.
V tomto místě štěstí není,
nikdy víc se nevracej,
v zemi poklad neleží ti.
Přes den práce! Večer hosti!
Všední život při radosti!
Zaklínadlo nové měj.“

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.
(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku
a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.
(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.
(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.
Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

Poděkování patří všem zdravotníkům v místní nemocnici, a to především za jejich péči ····· těžce nemocným lidem.

Poděkování patří všem zdravotníkům ***** v místní nemocnici, a to především za jejich péči ····· těžce nemocným lidem.

Mars je druhá nejmenší planeta Sluneční soustavy. Povrch Marsu je pokryt krátery, vysokými sopkami a hlubokými kaňony. Vysoký obsah oxidu železa v povrchových horninách způsobuje typicky načervenalou barvu této planety. Na Marsu se v oblasti pólů nacházejí polární čepičky (tělesa tvořená směsicí vodního a suchého ledu).

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

Verča s Kačkou probíraly toho mladého tělocvikáře. Nosí nemoderní oblečení, má málo svalů, nohy do o, nemá smysl pro humor… Chudák učitel, . Pěkně ho pomluvily.

Za výbornou reprezentaci školy byli žáci 9. ročníků odměněni – minulý víkend jeli na celodení výlet do Prahy. Počasí se skutečně vydařilo. Ačkoli už byl konec října, na chvíli se oteplilo a po několika sychravých dnech se vrátilo babí léto. Slunce přímo vyzívalo
k procházkám po nejznámějších pražských pamětihodnostech.
Žáci zavítali také do technického muzea. Většina z nich okamžitě zamířila do haly, kde byly vystaveny staré automobily a jiné dopravní prostředky. Někoho ale víc zaujala expozice, jejímž tématem bylo měření času. Kromě starobylých přesýpacích hodin vzbudila zájem
i kolekce ručního hodinářského nářadí.
Vyvrcholením dne bylo baletní představení v Národním divadle. Taneční verzy Erbenovy Kytice všichni zúčastnění hodnotili kladně. Moc se jim líbili nejen originální kostýmy, ale i nápaditá scéna, která podtrhovala hororový tón české klasiky.

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.
Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.
Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne
v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

Občan České republiky, který dosáhl 15 let, musí mít u sebe občanský průkaz.