Přijímací testy 9. ročník

(1) Žil jednou v Čechách smavý rek,
vám známý rytíř Paleček;
on samý šprým a nápad byl,
rád dobře jed a dobře pil
a lidem dobře činil.

(2) Rád jed a pil, jak povídám,
však ještě něco dodat mám:
on též rád bloudil po Čechách
a pak byl vždy jak v mátohách
a nevěděl, kde stojí.

(3) „Nu, nu,“ kdys zazněl náhle hlas,
„pan rytíř je už ve snách zas?“
A Paleček jak přimražen!
Aj, před ním kolo bujných žen
a vprostřed Vesna sama.

(4) „Jen neboj se, tys celý muž,
ty se mi ze všech líbíš – nuž
mé slovo k smělosti tě zve,
rci jakékoli přání své –
však vtipně jen a hbitě!“

(5) Již rytíř bez všech rozpaků
si hodil hlavou: „Tedy řku
a prosím: až bych jednou zdech,
mne každý rok vždy ožít nech
na osm dní – to zjara!

(6) Když svět zas jednou krásným je,
když zem se celá rozsměje,
pak, Vesno, milostiva buď,
na osm dní mne jenom vzbuď!“
A Vesna kývla: „Staň se!“

(7) Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
Slavíkův ven jej volá hlas,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Vysvětlivky: smavý – rád se smějící; Vesna – slovanská bohyně jara

(J. Neruda, Balada česká, zkráceno)

(1) Žil jednou v Čechách smavý rek,
vám známý rytíř Paleček;
on samý šprým a nápad byl,
rád dobře jed a dobře pil
a lidem dobře činil.

(2) Rád jed a pil, jak povídám,
však ještě něco dodat mám:
on též rád bloudil po Čechách
a pak byl vždy jak v mátohách
a nevěděl, kde stojí.

(3) „Nu, nu,“ kdys zazněl náhle hlas,
„pan rytíř je už ve snách zas?“
A Paleček jak přimražen!
Aj, před ním kolo bujných žen
a vprostřed Vesna sama.

(4) „Jen neboj se, tys celý muž,
ty se mi ze všech líbíš – nuž
mé slovo k smělosti tě zve,
rci jakékoli přání své –
však vtipně jen a hbitě!“

(5) Již rytíř bez všech rozpaků
si hodil hlavou: „Tedy řku
a prosím: až bych jednou zdech,
mne každý rok vždy ožít nech
na osm dní – to zjara!

(6) Když svět zas jednou krásným je,
když zem se celá rozsměje,
pak, Vesno, milostiva buď,
na osm dní mne jenom vzbuď!“
A Vesna kývla: „Staň se!“

(7) Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
Slavíkův ven jej volá hlas,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Vysvětlivky: smavý – rád se smějící; Vesna – slovanská bohyně jara

(J. Neruda, Balada česká, zkráceno)

TEXT 1

(1) Žil jednou v Čechách smavý rek,
vám známý rytíř Paleček;
on samý šprým a nápad byl,
rád dobře jed a dobře pil
a lidem dobře činil.

(2) Rád jed a pil, jak povídám,
však ještě něco dodat mám:
on též rád bloudil po Čechách
a pak byl vždy jak v mátohách
a nevěděl, kde stojí.

(3) „Nu, nu,“ kdys zazněl náhle hlas,
„pan rytíř je už ve snách zas?“
A Paleček jak přimražen!
Aj, před ním kolo bujných žen
a vprostřed Vesna sama.

(4) „Jen neboj se, tys celý muž,
ty se mi ze všech líbíš – nuž
mé slovo k smělosti tě zve,
rci jakékoli přání své –
však vtipně jen a hbitě!“

(5) Již rytíř bez všech rozpaků
si hodil hlavou: „Tedy řku
a prosím: až bych jednou zdech,
mne každý rok vždy ožít nech
na osm dní – to zjara!

(6) Když svět zas jednou krásným je,
když zem se celá rozsměje,
pak, Vesno, milostiva buď,
na osm dní mne jenom vzbuď!“
A VESNA KÝVLA: „STAŇ SE!“

(7) Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
SLAVÍKŮV VEN JEJ VOLÁ HLAS,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Vysvětlivky: smavý – rád se smějící; Vesna – slovanská bohyně jara

(J. Neruda, Balada česká, zkráceno)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu (tzn. běžnému) slovosledu, např.:
● Jak se ti líbí ten vzácný dar? nebo Jak se ti ten vzácný dar líbí? – neutrální slovosled
● Dar ten vzácný jak líbí se ti? – inverze

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba
2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.
První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.
Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.
(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

Celý sál fascinovaně poslouchal řečníka ***** své vize. Po přednášce ····· autogramiádou následovalo autorské čtení z knihy Yes Future.

Celý sál fascinovaně poslouchal řečníka ***** své vize. Po přednášce ····· autogramiádou následovalo autorské čtení z knihy Yes Future.

Manželé K žili na břehu vyschlého moře planety Mars už spoustu let. Měli dům z křišťálových sloupů, který se jako květina otáčel za sluncem. Den co den bylo ráno vidět paní K, jak čistí dům hrstmi magnetického prachu, který odstranil všechnu špínu a pak odletěl s horkým větrem pryč. Odpoledne, kdy zkamenělé moře žhnulo nehybným vedrem, bývalo vidět i pana K, jak si v pokoji čte
z kovové knihy s plastickými hieroglyfy.

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

Na dobře placenou pozici poradce pro školství se hlásí i pan Šroubek. Tvrdí, že má pro tuto práci předpoklady, protože má dítě na základní škole, a tak problematiku přece zná. Přitom dobře vím, že o fungování školství neví vůbec nic, zkrátka .

Spolužáci se shodli na tom, že po uplynulém školním roce si zaslouží nějaké povyražení. Protože patří mezi nadšené filmové fanoušky, rozhodli se pro třídenní návštěvu festivalu v Karlových Varech. Stačilo sehnat ubytování, sbalit batohy a vyrazit.
Program festivalu byl poměrně nabytý, na všechny oceněnné filmy se ale naštěstí dostali. Nejvíc je svou potemělou atmosférou překvapil jeden norský snímek. Brzy také zjistili, že kromě možnosti strávit čas sledováním výjimečných filmařských počinů nabízí město i jiný druh zábavy. Vrcholky zdejších kopců, na nichž se nachází několik kamenných rozhleden, byli odedávna vyhledávaným cílem turistů. Téměř z každé vyhlídky se otevírá úchvatný pohled na historické centrum, které je známé romantickými kolonádami
i léčivými prameny. Návštěvu lázeňského města v západních Čechách lze jen doporučit.

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 1

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají
v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku.
Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený
a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.
(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“
Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.
Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží
a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.
(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.
Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

Vítěze voleb budeme znát za 24 hodin.