Přijímací testy 9. ročník

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 1

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

Eda se učí hrát na housle, ale . Nezahraje jediný čistý tón, neumí ani držet smyčec.

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

Věnovali jsme pozornost zejména zásadnímu problému ***** v poslední kapitole. Nejdůležitější fakta ····· Petrem Štěpánkem, vedoucím vědeckého týmu, vezmeme v potaz.

Věnovali jsme pozornost zejména zásadnímu problému ***** v poslední kapitole. Nejdůležitější fakta ····· Petrem Štěpánkem, vedoucím vědeckého týmu, vezmeme v potaz.

Jana a Lucka si měly udělat výpisky z textu: Mars, čtvrtá planeta Sluneční soustavy, je oproti Zemi znatelně menší. Jeho řídká atmosféra se skládá hlavně z CO₂ (96 %), voda v kapalném skupenství se zde nevyskytuje. Na povrchu Marsu najdete krátery, vysoké sopky
a hluboké kaňony. Povrchová teplota se pohybuje od minus 143 stupňů Celsia do plus 35 stupňů Celsia.

Janiny výpisky

PLANETA MARS
● 4. Slun. soust.
● znatelně menší než Země
● řídká atmosféra 96 % (hlavně CO₂)
● nevyskytuje: H₂O
● najdeme: krátery, vysoké sopky a hlub. kaňony
● pov. tepl.: min. 143 °C × max. 35 °C

Lucčiny výpisky

MARS
● 4. planeta Slun. soust.
● menší než Země
● atmosféra: 96 % CO₂
● voda v kapalném skup.: NE
● povrch: krátery, sopky, kaňony
● povrch. tepl.: −143 °C → 35 °C

Loni jsem poprvé jela na jazykový tábor do sluné Itálie. Kromě jiných aktivit naplánovali naši vedoucí také několik výletů.
Nejdřív jsme samozřejmě zamířili do Benátek. Během plavby vodními kanály jsme obdivovali úchvatnou italskou architekturu. Většina starobilých domů stojí na dřevěných kůlech, které řemeslníci kdysi zapustili do mořského dna. Mořská voda proniká do ulic i na náměstí, na to jsou ovšem místní lidé už docela zvyklí. Ocenili jsme, že v historickém centru nejezdí auta. Procházka bez výfukových plynů byla příjemným zpestřením.
Co mě ale trochu sklamalo, byl poměrně velký nepořádek v uličkách. Tamější obyvatelé by mohli aspoň trochu času, který obvykle věnují vysedávání v kavárničkách, objetovat úklidu svého města. Svým přátelským chováním si nás však Italové získali, proto jsme jim podobné prohřešky odpustili.

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se
k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.
Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka
a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)