Přijímací testy 9. ročník

(1)
Na staré vrbě bez koruny,
v noci, když vyjde kotouč luny,
vodník, ten mokrý ohava,
cpe palcem tabák do gypsovky,
bezcitně sedě nad úlovky,
a noc je chladně modravá.
(2)
A havran někdy slétne k němu
a pak jsou tři v tom tichém sněmu,
on, pták a měsíc. Starý hrad
tyčí své pobořené stěny
a v ticho už je zapředený.
Zapomněl jsem ho počítat.
(3)
A tak jsou tu už vlastně čtyři.
Zbývají jenom netopýři
a koldokola černý les.
Je ticho. Jenom pod poklicí
zaúpí duše živořící,
která by chtěla do nebes.

(4)
– Jak se ti daří, havran kráká.
– Tak tak! Pak vodník ptá se ptáka,
jak jemu. Havran: Také tak.
Hrad mlčí, měsíc stoupá k němu
a zdivo světlem cukruje mu,
než zahalí je tmavý mrak.
(5)
Pak havran: Cítím v kostech zimu.
– Ba věru, vodník odvětí mu,
bezmála čas je na kožich.
Do toho tesklivého ticha,
kdy ani rybka nezašplíchá,
ozval se z lesa dívčí smích.
(6)
To lesní panna na mýtině
dotkla se vláken v pavučině,
jako by sáhla na strunu.
Povzdechl vodník k havranovi:
– Věneček už má fialový,
uvitý z prvních ocúnů.

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

(1)
Na staré vrbě bez koruny,
v noci, když vyjde kotouč luny,
vodník, ten mokrý ohava,
cpe palcem tabák do gypsovky,
bezcitně sedě nad úlovky,
a noc je chladně modravá.
(2)
A havran někdy slétne k němu
a pak jsou tři v tom tichém sněmu,
on, pták a měsíc. Starý hrad
tyčí své pobořené stěny
a v ticho už je zapředený.
Zapomněl jsem ho počítat.
(3)
A tak jsou tu už vlastně čtyři.
Zbývají jenom netopýři
a koldokola černý les.
Je ticho. Jenom pod poklicí
zaúpí duše živořící,
která by chtěla do nebes.

(4)
– Jak se ti daří, havran kráká.
– Tak tak! Pak vodník ptá se ptáka,
jak jemu. Havran: Také tak.
Hrad mlčí, měsíc stoupá k němu
a zdivo světlem cukruje mu,
než zahalí je tmavý mrak.
(5)
Pak havran: Cítím v kostech zimu.
– Ba věru, vodník odvětí mu,
bezmála čas je na kožich.
Do toho tesklivého ticha,
kdy ani rybka nezašplíchá,
ozval se z lesa dívčí smích.
(6)
To lesní panna na mýtině
dotkla se vláken v pavučině,
jako by sáhla na strunu.
Povzdechl vodník k havranovi:
– Věneček už má fialový,
uvitý z prvních ocúnů.

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 1

(1)
Na staré vrbě bez koruny,
v noci, když vyjde kotouč luny,
vodník, ten mokrý ohava,
cpe palcem tabák do gypsovky,
bezcitně sedě nad úlovky,
a noc je chladně modravá.
(2)
A havran někdy slétne k němu
a pak jsou tři v tom tichém sněmu,
on, pták a měsíc. Starý hrad
tyčí své pobořené stěny
a v ticho už je zapředený.
Zapomněl jsem ho počítat.
(3)
A tak jsou tu už vlastně čtyři.
Zbývají jenom netopýři
a koldokola černý les.
Je ticho. Jenom pod poklicí
zaúpí duše živořící,
která by chtěla do nebes.

(4)
– Jak se ti daří, havran kráká.
– Tak tak! Pak vodník ptá se ptáka,
jak jemu. Havran: Také tak.
Hrad mlčí, měsíc stoupá k němu
a zdivo světlem cukruje mu,
než zahalí je tmavý mrak.
(5)
Pak havran: Cítím v kostech zimu.
– Ba věru, vodník odvětí mu,
bezmála čas je na kožich.
Do toho tesklivého ticha,
kdy ani rybka nezašplíchá,
ozval se z lesa dívčí smích.
(6)
To lesní panna na mýtině
dotkla se vláken v pavučině,
jako by sáhla na strunu.
Povzdechl vodník k havranovi:
– Věneček už má fialový,
uvitý z prvních ocúnů.

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Dodnes ještě lenoši
drbají se, mají vši.

A proto tvrdím, že když kvůli pánům
se lidi začnou mezi sebou rvát,
neprospívá to vůbec tulipánům.

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

(1)
Na staré vrbě bez koruny,
v noci, když vyjde kotouč luny,
vodník, ten mokrý ohava,
cpe palcem tabák do gypsovky,
bezcitně sedě nad úlovky,
a noc je chladně modravá.
(2)
A havran někdy slétne k němu
a pak jsou tři v tom tichém sněmu,
on, pták a měsíc. Starý hrad
tyčí své pobořené stěny
a v ticho už je zapředený.
Zapomněl jsem ho počítat.
(3)
A tak jsou tu už vlastně čtyři.
Zbývají jenom netopýři
a koldokola černý les.
Je ticho. Jenom pod poklicí
zaúpí duše živořící,
která by chtěla do nebes.

(4)
– Jak se ti daří, havran kráká.
– Tak tak! Pak vodník ptá se ptáka,
jak jemu. Havran: Také tak.
Hrad mlčí, měsíc stoupá k němu
a zdivo světlem cukruje mu,
než zahalí je tmavý mrak.
(5)
Pak havran: Cítím v kostech zimu.
– Ba věru, vodník odvětí mu,
bezmála čas je na kožich.
Do toho tesklivého ticha,
kdy ani rybka nezašplíchá,
ozval se z lesa dívčí smích.
(6)
To lesní panna na mýtině
dotkla se vláken v pavučině,
jako by sáhla na strunu.
Povzdechl vodník k havranovi:
– Věneček už má fialový,
uvitý z prvních ocúnů.

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

Loni jsme s rodiči vyrazili na jednodenní výlet do Nižboru. Ihned po příjezdu vedly naše kroky na zámek. Pěšky tam lze dojít dvěma cestami: my jsme si vybraly kratší, ale o dost strmnější cestu lesem. Během výšlapu jsme se sice trochu spotili, k cíli jsme ale dorazili poměrně brzy. Odměnou nám byla prohlídka zámku. V prvním patře právě probíhala výstava věnovaná prastarým Keltům a jejich kultuře. Seznámili jsme se s nejzajímavějšími vykopávkami, které byly objeveny na území Čech. Ocenili jsme také krásný výhled z okna nejvyšší zámecké věže na řeku Berounku a okolní lesy.
Naší další zastávkou byla místní sklárna. Bedlivě jsme sledovali celý proces výroby předmětů z broušenného křišťálu. Z bezprostřední blízkosti jsme mohli obdivovat mistrovskou práci zdejších sklářů. Strávit neděli v Nižboru skutečně nebyl špatný nápad.

(CZVV)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.
Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do jeho divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.
„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.
Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.
„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.
„A co dyž neexistuje a Prospero si ho jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.
(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.
„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“
„Supermana,“ vyhrkne Kudla.
„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.
Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.
„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.
„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“
„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.
„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“
„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.
„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.
„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.
Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.
Unikátní vesnici, v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.
Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)