Přijímací testy 9. ročník

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

TEXT 1

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování stejného slova bezprostředně za sebou v jednom verši.

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

(1)
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne, jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Kdo vždycky pro nic za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví, aniž něco poví,
kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

(2)
Kdo ze všech dveří poníženě couvá,
kdo kozí nohu pod peřinu schoval,
kdo v hlavě nemá a má pořád v gatích,
kdo se ti směje, když jsi srdce ztratil,
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.

Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: „Čert ví proč!“

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

Příklad věty dvojčlenné: Na horách padal sníh.
Příklad věty jednočlenné: Na horách sněžilo. (Věta nemá podmětovou část.)

Příklad věty dvojčlenné: Na horách padal sníh.
Příklad věty jednočlenné: Na horách sněžilo. (Věta nemá podmětovou část.)

Loni mi nabídli, abych se stal lyžařským instruktorem ve Vysokých Tatrách. Mým úkolem bylo naučit lyžovat osmileté chlapce. Jakmile kluci nabyli trochu sebevědomí, zlákaly je večerní jízdy. Nakonec mně přemluvili.
Samozřejmě jsem jim vysvětlil, jak se mají na uměle osvětlených svazích pohybovat. Myslel jsem, že mi děti rozuměly. Během jediné hodiny však zmizeli dva žáčci. Začala rozsáhlá záchranná akce. Celí zoufalí jsme zprvu zamířili k vleku, ale po chlapcích ani stopy. Když jsem z blízkého lesa uslyšel vytí vlků, marně jsem zaháněl hrůzné vydiny rozsápaných tělíček. Díky vynikající práci záchranářů jsme se ale s oběma dětmi po dvou hodinách šťastně zhledali. Pavlovi se nic nestalo, Petr měl zlomenou holení kost.

(CZVV)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na vysoké škole nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.
V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.
Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.
(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.
Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

Kolega *klamaný situací na pracovišti nejdříve *kritizoval nové vedení a pak si šel *hánět novou práci.

(CZVV)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.
Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.
(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život
a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.
Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.
Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.
Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.
(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.
Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.
Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.
(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.
Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.
Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.
(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.
Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.
Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.
(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)