Přijímací testy 9. ročník

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

TEXT 1

(1)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.

(2)
„Hudba kvičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,“
matka křičí zděšeně.

(3)
„Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty.
Táta bude bez oběda,
pro tebe, ty zlobo, ty.

(4)
Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si – tu máš kohouta!“
Ledva matka dořekla to,
bouch bác! Letí do kouta.

(5)
Podlily se krví oči
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí
a pak řekne kratičce:

(6)
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje, huláká.“

(7)
Malá, bledá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.

(8)
Vlivem síly odstředivé
plachetka když zvedne se,
odhalí se hnáty křivé,
bože, to je recese.

(J. Suchý, Polednice, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova, slov nebo slovního spojení na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Chtěl jsem dát spolužákov* přečíst dvě bratrov* básně, které opěvují krásu sousedov* dcery.

(CZVV)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.
(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.
(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, , že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

Jakmile nám skončily školní povinnosti, rodiče nás vyzvali, abychom se poohlédli po nějaké brigádě. Chvíli jsme zvažovali práci v cizině, ale nechtěli jsme zbytečně riskovat nějaké nedorozumění se svými zaměstnavately. Vybrali jsme si proto zelinářskou oblast v Polabí. Zprvu nás sice vyděsila vidina brzkého vstávání, ale záhy jsme pochopili, že na poli se zkrátka musí pracovat od svítání. Sklízet rannou cibuli v polední výhni je totiž k nevydržení.
Původně jsme si mysleli, že budeme mít dost volného času, jenže zběr plodin nás natolik unavil, že na nic dalšího už nezbyly síly. Fyzická práce byla těžší, než jsme se domnívali. S těmito zkušenostmi si nabitých peněz budeme vážit.

(CZVV)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.
Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.
(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.
„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“
Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“
„Ne.“
„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.
„Naprosto jist.“
„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“
(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“
Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.
Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek.
Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět
a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)