Přímá × nepřímá řeč

TEXT 1

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 2

Nesklonná podstatná jména mají ve všech pádech obou čísel stejný tvar. Většinou jde o přejatá slova zakončená na samohlásku, např. menu (menu bylo zajímavé, sestavil jsem menu, v menu byly chyby aj.)*.

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by jesoučástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

(1) Bouř žene koráb v divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: „Bůh žehnej břehu!“
A koráb k světlu žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil
a stěžněm vězí v písku.
(2) John zavýsknul si ve syčící pěnu:
„Má dceruška si chystá veselku,
dnes pomohu jí k věnu!“
A člunek jeho jako liška běží
po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď
jak černá rakev leží.
(3) John nenavykl marně tratit času,
svou sekyru hned v koráb zarazil,
vtom z něho doslech hlasu.
„Jen pospěš, pospěš,“ zní to dutě zdůli,
„a všeho zboží půli dostaneš,
i všeho zlata půli.“

(4) John naslouchá a vytřešťuje zraky.
„Aj, pakli jedna půle bude má,
toť bude druhá taky!“

A rychle v člunku ku břehu uhání.
Po celou noc se k lodi nevrátil,
až teprv po svítání.
Až po svítání, v bílé ranní době
zas sekyru svou v koráb zaráží
a uvnitř již jak v hrobě.
(5) Již voda otvorem si cestu klestí,
teď vyhoupla si první mrtvolu,
John rychle po ní pěstí.
Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!
Je po svatbě – já tady za vlasy
mrtvého držím zetě!“

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst.
(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.
Slibuju jí, že si na to dám pozor.
Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.
„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.
„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.
(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.
Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.
(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.
(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.
Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“
Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte sem,“ kývl na mě.
Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.
„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“
(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“
„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní postávali lidé. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“
František na čuníka chvíli hleděl a pak se otočil na mě: „Bratře Houbaři, říká se sice být ožralý jako prase, ale viděl jsi někdy ožralé prase?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Můžeme tomu praseti zachránit život,“ pronesl vážně.
(2) Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel. Pak jsem sykl: „Jak to chceš, hergot, udělat?“
„Nebudou moct nikomu dát nemocný prase. Nebo dokonce prase, který se nehýbe. Potřebuju ale k tomu tvou láhev rumu.“
„To nemyslíš vážně,“ zasmál jsem se, „ty chceš to prase přede všema lidma nalejt?“
„Přesně tak!“
„A jak to hodláš provést?“ zeptal jsem se.
„Ty upoutáš jejich pozornost.“
„Jak si to představuješ? To mám třeba dělat kotrmelce?“ zajímalo mě.
(3) „Nikoli, Bratře Houbaři,“ zavrtěl František hlavou, „ty budeš jen stát a usmívat se.“ Pak zmizel v davu. Zanedlouho náměstí zašumělo údivem. Uprostřed stál totiž František s obrovskou cedulí. Nápis na ní byl viditelný i na velkou vzdálenost, přesto jsem si to musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí. Na ceduli stálo: "Na tomto místě sním dnes v 18:00 živého chlapa!"
(4) „Co to má jako bejt?“ vyhrknul jsem na Františka. „Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“ zanaříkal jsem.
František se pyšně rozhlédl po narůstajícím hloučku zvědavců a pak mi špitl: „Myslíš si snad, že se v tomhle městečku najde dobrovolník, který se nechá sníst? My prostě jen potřebujeme, aby se přesně v šest všichni dívali na tohle místo. Když budeš držet tu ceduli, budeš středem pozornosti a já se mezitím postarám o to prase. A teď mi dej ten rum.“

(P. Šabach, Zvláštní problém Františka S., upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.
(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.
(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka
a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“
Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.
„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“
Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se svýma kolegama, kolik to hodí pro každýho z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“
„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“
„Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)