TEXT 1

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 2

Nesklonná podstatná jména mají ve všech pádech obou čísel stejný tvar. Většinou jde o přejatá slova zakončená na samohlásku, např. menu (menu bylo zajímavé, sestavil jsem menu, v menu byly chyby aj.)*.

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ***** se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.
(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“
Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.
„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.
„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“
(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.
„Minho, stůj!“
(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ***** nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.
Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“
Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako by nás neznal (tj. jako kdyby nás neznal).

(1) Bouř žene koráb v divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: „Bůh žehnej břehu!“
A koráb k světlu žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil
a stěžněm vězí v písku.
(2) John zavýsknul si ve syčící pěnu:
„Má dceruška si chystá veselku,
dnes pomohu jí k věnu!“
A člunek jeho jako liška běží
po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď
jak černá rakev leží.
(3) John nenavykl marně tratit času,
svou sekyru hned v koráb zarazil,
vtom z něho doslech hlasu.
„Jen pospěš, pospěš,“ zní to dutě zdůli,
„a všeho zboží půli dostaneš,
i všeho zlata půli.“

(4) John naslouchá a vytřešťuje zraky.
„Aj, pakli jedna půle bude má,
toť bude druhá taky!“

A rychle v člunku ku břehu uhání.
Po celou noc se k lodi nevrátil,
až teprv po svítání.
Až po svítání, v bílé ranní době
zas sekyru svou v koráb zaráží
a uvnitř již jak v hrobě.
(5) Již voda otvorem si cestu klestí,
teď vyhoupla si první mrtvolu,
John rychle po ní pěstí.
Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!
Je po svatbě – já tady za vlasy
mrtvého držím zetě!“

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)