Přijímací testy 7. ročník

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 1

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?

(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.

(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.

(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

Eda se učí hrát na housle, ale . Nezahraje jediný čistý tón, neumí ani držet smyčec.

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.
Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu tehdejší krajiny. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které hravým způsobem a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.
V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.
(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem.
Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

kameník
zbabělec
vesničan
slaboch

řidič
chudák
právník
obhájce

stařík
vychovatel
truhlář
ovčák

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

Loni jsem poprvé jela na jazykový tábor do slunné Itálie. Naši vedoucí naplánovali také několik výletů.
Nejdřív jsme samozřejmě zamířili do Benátek. Během plavby vodními kanáli jsme obdivovali úchvatnou italskou architekturu. Většina starobilých domů stojí na dřevěných kůlech, které řemeslníci kdysi zapustili do mořského dna. Mořská voda proniká do ulic i na náměstí, na to jsou ovšem místní lidé už docela zvyklí. Ocenili jsme, že v historickém centru nejezdí auta. Procházka bez výfukových plynů byla příjemným spestřením.
Co mně ale trochu zklamalo, byl poměrně velký nepořádek v uličkách. Tamější obyvatelé by mohli aspoň trochu času, který obvykle věnují vysedávání v kavárničkách, obětovat úklidu svého města. Svým přátelským chováním si nás však Italové získali, proto jsme jim podobné prohřešky odpustili.

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

V pondělí mě čeká zkoušení z dějepisu.

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)