Přijímací testy 7. ročník

Za sedmero horami a za lesem
žil byl netvor s prapodivným účesem.
Plnovous měl žlutý, pejzy růžové.
Na temeni nes zrzavý kokrhel.
I když to byl netvor pěkně macatý,
měl mohutný ocas, ostré pařáty,
nevídaná nabroušená zubiska,
zblízka byl jen roztomilá opička.
Však se také lidem zdálky vyhýbal,
před světem se v tajné noře ukrýval,
o samotě ronil slzy potokem
nad zmařeným strašidelným životem.

Jednou v pátek, když se podzim rozhostil,
sebral netvor vlastní rozum do hrsti.
Udeřil se velmi silně do hrudi,
načež zahřměl, až celý les probudil:
„Kéž by se dál už pověra nenesla,
že má netvor kolem sebe pouštět strach!
Lidé mají v hlavách zmatek, že až hřích,
místo strachu budu radši budit smích!“
Ať jej viděl člověk, pískle, nebo had,
musel se pak zplna hrdla rozesmát.
Že to nuda ani za mák nebyla,
chuť k životu v netvoru se vzbudila!

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

Za sedmero horami a za lesem
žil byl netvor s prapodivným účesem.
Plnovous měl žlutý, pejzy růžové.
Na temeni nes zrzavý kokrhel.
I když to byl netvor pěkně macatý,
měl mohutný ocas, ostré pařáty,
nevídaná nabroušená zubiska,
zblízka byl jen roztomilá opička.
Však se také lidem zdálky vyhýbal,
před světem se v tajné noře ukrýval,
o samotě ronil slzy potokem
nad zmařeným strašidelným životem.

Jednou v pátek, když se podzim rozhostil,
sebral netvor vlastní rozum do hrsti.
Udeřil se velmi silně do hrudi,
načež zahřměl, až celý les probudil:
„Kéž by se dál už pověra nenesla,
že má netvor kolem sebe pouštět strach!
Lidé mají v hlavách zmatek, že až hřích,
místo strachu budu radši budit smích!“
Ať jej viděl člověk, pískle, nebo had,
musel se pak zplna hrdla rozesmát.
Že to nuda ani za mák nebyla,
chuť k životu v netvoru se vzbudila!

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

Za sedmero horami a za lesem
žil byl netvor s prapodivným účesem.
Plnovous měl žlutý, pejzy růžové.
Na temeni nes zrzavý kokrhel.
I když to byl netvor pěkně macatý,
měl mohutný ocas, ostré pařáty,
nevídaná nabroušená zubiska,
zblízka byl jen roztomilá opička.
Však se také lidem zdálky vyhýbal,
před světem se v tajné noře ukrýval,
o samotě ronil slzy potokem
nad zmařeným strašidelným životem.

Jednou v pátek, když se podzim rozhostil,
sebral netvor vlastní rozum do hrsti.
Udeřil se velmi silně do hrudi,
načež zahřměl, až celý les probudil:
„Kéž by se dál už pověra nenesla,
že má netvor kolem sebe pouštět strach!
Lidé mají v hlavách zmatek, že až hřích,
místo strachu budu radši budit smích!“
Ať jej viděl člověk, pískle, nebo had,
musel se pak zplna hrdla rozesmát.
Že to nuda ani za mák nebyla,
chuť k životu v netvoru se vzbudila!

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 1

1. zpívám
2. pouští
3. výstupech
4. jez
5. mírným

6. nakresli
7. běhání
8. zaječí
9. křovím
10. mez

TEXT 2

Homonymie je náhodná shoda dvou různých slov, která stejně znějí, stejně se píší, ale mají odlišné, spolu nesouvisející významy. Homonymie se může týkat všech tvarů daných slov, např. travička je buď žena, která zabíjí jedem, nebo zdrobněle tráva (v obou případech jde o podstatné jméno rodu ženského, které se skloňuje podle vzoru žena).
Pokud se homonymie týká pouze jednoho tvaru či několika málo tvarů dvou různých slov, hovoříme o tvarové homonymii. Příkladem tvarové homonymie je pila: je to buď tvar slovesa pít, nebo tvar podstatného jména označujícího nástroj k řezání.

Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že zahrádkáři se svému koníčku věnují výhradně v jarních a letních měsících. Pěstitelům zeleniny se vyplatí zasít už
v únoru semínka lilku nebo raného salátu. S blížícím se jarem spozorní milovníci květin, některé totiž rozkvétají už v průběhu března. Semena rostlin citlivých na jarní mrazíky se zpravidla vysévají do pařeniště.
Když se oteplí, máme možnost obdivovat, jak si mnozí lidé ozdobyli své terasy okrasnými truhlíky. Na slunná místa se hodí třeba muškáty, stinné kouty oživý splývavý břečťan. V červnu se vysévají pomněnky nebo macešky. Začátečníci by měli mít na paměti, že některým květinám alespoň zpočátku prospěje zatemění. Když se léto chýlí ke konci, do vlhké půdy se sázejí cibulky bledulí, na podzim přicházejí na řadu šafrány

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.
(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.
(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam . Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.
(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky
v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.
Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity

(www.lidovky.cz, upraveno)