Přijímací testy 7. ročník

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.
Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou stávající hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.
Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem.
Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však
i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito náramní otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen
o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

1. [objeťí]
2. [tuška]
3. [zbjer]
4. [rospaki]
5. [víška]

6. [svadba]
7. [pjest]
8. [slepíš]
9. [vímňena]
10. [zásufka]

TEXT 2

Homofony jsou slova nebo tvary slov, které znějí stejně, ale píší se odlišně, např. když vyslovíme [steski]*, může se jednat o slovo stesky (tvar slova stesk), nebo stezky (tvar slova stezka). Slova, která se liší pouze velikostí počátečního písmena (např. slunce × Slunce), se za homofony nepovažují.

* V hranatých závorkách se uvádí výslovnost.

Různé ptačí druhy sídlí v různorodých prostředích, kterým se během svého vývoje přizpůsobily. Pojďme alespoň na chvíli nahlédnout do tajuplné ptačí říše.
Čápům se štíhlýma nohama nečinní problém brouzdat říčkami a dlouhými zobáky lovit jejich obyvatele. Sovy s výtečným zrakem létají po setmnění po lesích a neslyšně se vrhají na myši. Albatrosi se svými dlouhými křídli zvládnou desítky minut plachtit nad spěněnými vodami. Droboučcí kolibříci se snadno spletou se čmeláky. Supi z Afriky jsou mrchožraví, a proto na hlavě a krku ztratili peří. Díky tomu se tolik neušpiní, když se noří do útrob uhynulých zvířat.
Ke kuriozitám neodmyslitelně patří nelétaví ptáci. Vidíte-li pštrosí závody, ihned víte, kdo je nejlepší běžec ze všech ptáků. Ohromí vás také, jak skvělými plavci jsou tučňáci.

(CZVV)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.
Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva
a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával
i před svou ženou.
(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.
(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

Na první pohled vypadá město Baarle docela obyčejně, přesto ho turisté vyhledávají. Proč? Kvůli nejkomplikovanější hraniční čáře na světě. Město sice leží v Nizozemsku, čtyři kilometry od nizozemsko-belgické hranice, část Baarle ale patří Belgii. Z celkového počtu více než 9 000 obyvatel jich 3 000 žije na belgickém území a zbytek v Nizozemsku.
Není zcela výjimečné, že území, které patří jednomu státu, je zcela obklopeno územím jiného státu. Belgická část města je zde totiž (na rozdíl od jiných případů) doslova rozkrájená na kousky. Tyto pozemky jsou různě velké, nejmenší z nich má velikost 1 800 m². Většinu lidí také asi překvapí, že v některých bytech se ložnice nachází v Belgii, ale obývák už je v Nizozemsku.
Během krátké procházky po Baarle překročíte státní hranici nesčetněkrát. Kávu si dáte třeba v nizozemské restauraci a naproti přes ulici si v belgickém obchodě koupíte potraviny. Ne vše je ale v tomto městě rozděleno. Město má například společný vodovod, také policejní stanice je zde jen jedna. Ačkoli v Baarle působí nizozemští i belgičtí operátoři, obyvatelé si navzájem volají z mobilů za jeden místní tarif.

(Lidé a Země 6/2014, upraveno)

TEXT 1

Na první pohled vypadá město Baarle docela obyčejně, přesto ho turisté vyhledávají. Proč? Kvůli nejkomplikovanější hraniční čáře na světě. Město sice leží v Nizozemsku, čtyři kilometry od nizozemsko-belgické hranice, část Baarle ale patří Belgii. Z celkového počtu více než 9 000 obyvatel jich 3 000 žije na belgickém území a zbytek v Nizozemsku.
Není zcela výjimečné, že území, které patří jednomu státu, je zcela obklopeno územím jiného státu. Belgická část města je zde totiž (na rozdíl od jiných případů) doslova rozkrájená na kousky. Tyto pozemky jsou různě velké, nejmenší z nich má velikost 1 800 m². Většinu lidí také asi překvapí, že v některých bytech se ložnice nachází v Belgii, ale obývák už je v Nizozemsku.
Během krátké procházky po Baarle překročíte státní hranici nesčetněkrát. Kávu si dáte třeba v nizozemské restauraci a naproti přes ulici si v belgickém obchodě koupíte potraviny. Ne vše je ale v tomto městě rozděleno. Město má například společný vodovod, také policejní stanice je zde jen jedna. Ačkoli v Baarle působí nizozemští i belgičtí operátoři, obyvatelé si navzájem volají z mobilů za jeden místní tarif.

(Lidé a Země 6/2014, upraveno)

TEXT 2

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. písemná práce – písemka.

Na první pohled vypadá město Baarle docela obyčejně, přesto ho turisté vyhledávají. Proč? Kvůli nejkomplikovanější hraniční čáře na světě. Město sice leží v Nizozemsku, čtyři kilometry od nizozemsko-belgické hranice, část Baarle ale patří Belgii. Z celkového počtu více než 9 000 obyvatel jich 3 000 žije na belgickém území a zbytek v Nizozemsku.
Není zcela výjimečné, že území, které patří jednomu státu, je zcela obklopeno územím jiného státu. Belgická část města je zde totiž (na rozdíl od jiných případů) doslova rozkrájená na kousky. Tyto pozemky jsou různě velké, nejmenší z nich má velikost 1 800 m². Většinu lidí také asi překvapí, že v některých bytech se ložnice nachází v Belgii, ale obývák už je v Nizozemsku.
Během krátké procházky po Baarle překročíte státní hranici nesčetněkrát. Kávu si dáte třeba v nizozemské restauraci a naproti přes ulici si v belgickém obchodě koupíte potraviny. Ne vše je ale v tomto městě rozděleno. Město má například společný vodovod, také policejní stanice je zde jen jedna. Ačkoli v Baarle působí nizozemští i belgičtí operátoři, obyvatelé si navzájem volají z mobilů za jeden místní tarif.

(Lidé a Země 6/2014, upraveno)