Přijímací testy 7. ročník

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

TEXT 1

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:

(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“

Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“

(česká lidová píseň)

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka.

(CZVV)

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka.

(CZVV)

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka.

(CZVV)

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka.

(CZVV)

Za pěkné vysvědčení rodiče slíbili Evě a Jirkovi úžasnou rodinnou dovolenou. Maminka i tatínek z hlouby duše nesnášeli létání. Protože se ale děti pochlubily samími jedničkami, rodiče překonali obavy a objednali zájezd do Řecka.
V den odletu se muselo vylézt z postelí velmi brzy, nikdo si ale nestěžoval. Za chvíli však rodinu čekali nepříjemnosti. První ranní metro jim ujelo, autobusy měly výluku. Na letišti s hrůzou zjistili, že si s sebou zapomněli vzít pasy.
Tatínek neplýtval časem a ihned pro ně vyrazil. Maminka s napětím pozorovala ubíhající minuty, děti byly zkleslé. Otec byl ale poměrně vytrvalý běžec. Vstoupil do odletové haly, právě když zaměstnanci letiště vyvolávali jména opozdilců.

(CZVV)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.
(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s podobnými malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).
(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu
v hlubokém sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.
Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska
a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily odvážné finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to nestačilo, díky tomu se Finové dokázali bránit napadení delší dobu, než Sověti očekávali.
Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

Ce*ou součástí starobylého domu byly dřevě*é oke*í rámy.

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.
„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“
„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.
Brunovi připadalo, že vidí dlaň umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.
„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.
Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z ledničky nadívané kuře.
„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.
„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.
Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.
„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.
Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“
„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.
Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.
„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.
„Neznám,“ dostal ze sebe.
Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“
Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil kromě noční oblohy i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil kromě noční oblohy i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil kromě noční oblohy i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)