Přijímací testy 7. ročník

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“

(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.

(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Učitelov* prosby vyslyšel* alespoň někteří rodiče, za vybrané peníze se zaplatí jednomu žákov* výlohy spojené s lyžařským kurzem.

(CZVV)

V zaměstnání bohužel nedali tátovi dovolenou. Děda mi ale slíbyl, že na výlet se mnou pojede on.
Vstávali jsme brzy a vyjeli prvním ranním vlakem. Míjeli jsme zpustlé vinice, zapadlé vísky i pískovcové skály. Na konečné stanici jsme vystoupili
a zamířili k lesu. Na světlých mýtinách jsme našli hřiby a bedly, na jednom z temnějších míst jsem objevil jelenní parohy. Po setmnění jsme v tábořišti rozdělali oheň. Jeho plamínky se rozzářily pod hvězdami posetou oblohou. Děda mi vykládal úžasné příběhy z dětství.
Přestože jsme nebyli ubytovaní v přepichovém hotelu, ale spali jsme v obyčejném stanu, na tuto výpravu jsem nikdy nezapomněl. Bylo to skvělé dobrodružství.

(CZVV)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.
Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.
Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.
(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o příbuzných jazycích (přídavné jméno) × navštívili jsme příbuzné (zpodstatnělé přídavné jméno).

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.
„Kdo jste?“ zavolal jsem.
Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“
Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.
(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“
„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“
Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.
(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.
„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“
Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.
V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky
s dopravní tematikou a další dárky.
Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.
V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky
s dopravní tematikou a další dárky.
Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.
V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky
s dopravní tematikou a další dárky.
Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.
V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky
s dopravní tematikou a další dárky.
Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)