Spisovnost a nespisovnost

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.
„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.
„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.
(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.
„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“
„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“
Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu.
Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ***** lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.
„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.
„Ale babička přece žije!“
V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

Kam zmizela nám princezna,
kam utekla, kam schovala se,
ve které zemi pávy pase,
kdo do té země cestu zná?

Je daleko a je až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tak daleko a ještě dál.

V té zemi za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu černokněžník střeží.

Být princem, nic bych neváhal,
jal bych se přes ty řeky brodit,
princeznu šel bych vysvobodit,
černému muži bych ji vzal.

Tomu, co za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu hlídá, přísně střeží.

A jestli vrátíme se zpátky,
s princeznou budem pásti pávy
na našem dvorku, ne až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tam za horou, ba ještě dál.

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)

Ještě před sto lety bylo jasným králem psacích potřeb plnicí pero. V 2. polovině minulého století však bylo z trůnu sesazeno perem kuličkovým neboli propiskou.
Předchůdci propisky, tedy první pera s postupně dávkovaným inkoustem, pocházejí už z konce 19. století. Tato pera ovšem měla zásadní nedostatky: často vysychala nebo z nich vytékal inkoust. První prototyp funkčního kuličkového pera vyrobil až maďarský vynálezce László Bíró v roce 1931. Inspirovaly ho prý děti, které hrály kuličky na chodníku plném kaluží. Rok před začátkem druhé světové války¹ musel Bíró kvůli svému židovskému původu opustit Maďarsko. Po dvouletém pobytu v Paříži se vydal za oceán a usadil se v Argentině, kde úspěšně rozjel výrobu kuličkových per.
Zprvu si propisku rozhodně nemohl dovolit každý – byla totiž dost drahá. Když americký podnikatel Milton Reynolds začal v polovině 40. let vyrábět propisky podle Bíróovy technologie rozvinuté v Argentině, jednu prodával za 12 amerických dolarů. Za takový peníze mohl tenkrát člověk pořídit 300 litrů benzínu, za cenu pěti Reynoldsových propisek se dokonce v roce 1945 dal v USA na měsíc pronajmout slušný dům. Naštěstí již začátkem 50. let byly v obchodech k dostání levné a přitom spolehlivé propisky.
Tajemství propisky spočívá v hustém rychleschnoucím inkoustu a zejména v malinké kuličce, umístěné na jejím hrotu. Tato kulička, vyráběná například ze slinutého karbidu², se při psaní otáčí, inkoust z náplně se tak rovnoměrně rozvádí po jejím povrchu a zanechává na papíře stopu. Na stejném principu funguje i keramické pero.

¹Druhá světová válka probíhala v letech 1939–1945. ²Slinutý karbid je velmi tvrdý materiál používaný na hroty protipancéřových střel, ve šperkařství, při výrobě břitů aj.

(www.stoplusjednicka.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo
a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.
„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.
„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“
(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“
„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“
„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“
„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“
„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“
Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“
„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí -
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.

Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
klidně tu přenocuj, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

Mezi nejagresivnější hry na světě zaručeně patří florentský fotbal. Tento sport, jehož kořeny sahají do 16. století, se hraje výhradně v italském městě Florencii.
Ve florentském fotbale spolu soupeří dva týmy po 27 hráčích. Někteří na sobě během zápasu mají kromě bot jen nabírané kalhoty ke kolenům a hrdě divákům ukazují svalnatá potetovaná záda, jiní jsou oblečeni v kompletních kostýmech. Tým, jehož hráči se podaří dopravit kožený míček do soupeřovy sítě, získává bod. Jeden zápas trvá 50 minut, vítězem se stává tým, který získá více bodů. Během utkání je například zakázáno kopat protihráče do hlavy, řada tvrdých zákroků je ale povolena. Týmy rozhodně , zápas proto občas připomíná masovou rvačku. Pokud se souboj příliš vyostří, zamává rozhodčí hráčům před obličeji pštrosím perem, aby je dostal od sebe.
V současnosti se tomuto sportu věnují pouhé čtyři týmy. Sezóna je ve Florencii zahájena vždy začátkem června, a to dvěma zápasy. Jejich vítězové se 24. června utkají ve finálovém zápase, jímž se završí oslavy svátku svatého Jana Křtitele, patrona Florencie. Víc utkání se v daném roce nekoná, což je vzhledem k brutalitě tohoto sportu jen dobře.

(www.reflex.cz; plus.rozhlas.cz, upraveno)

Souvětí č. 1: Chci si znova napsat ten test z angličtiny, co jsem tak zvoral.
Souvětí č. 2: Chtěl bych si znova napsat ten test z angličtiny, který se mi nepovedl.