Slova citově zabarvená

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.
Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.
Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.
Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.
„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“
Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

Dubnový vítr duje venku,
ztrácí se rychle starý sníh,
pěšiny oschnou za chvilenku
po teplých, prudkých lijavcích.

V takovou chvíli vyšel jednou
se svatým Petrem Kristus Pán,
táhly se v dálku nedohlednou
s políčkem pole, s lánem lán.

Blízko nich oráč v těžké práci
za pluhem kráčel brázdou svou,
neslyšel ptáčka zazpívat si,
mlčelo nebe nad hlavou.

Jen občas oráč za svým pluhem
popohnal koně, těžce vzdych.
Slyšel to Pán a se svým druhem
litoval z ráje vyhnaných.

V dobrotě své vzal malou hroudu,
v dlaň sevřel ji a vypustil,
skřivan z ní vzlétl a v jasném proudu
první svou píseň na zem lil.

Všemocnou rukou zhněten z hlíny
skřivánek šedý, anděl brázd,
se zpěvem vzlétá nad krajiny
k andělům nebes v modrou vlast.

Oráčům v práci smutno není,
řeknou si, že tam ve výši
Bůh o tom jejich plahočení
skřivánka zpívat uslyší.

(J. Zahradníček, O původu skřivánka)

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?
Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.
(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.
(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“
Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, odpůrci tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.
(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém bombardování v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.
(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

Za sedmero horami a za lesem
žil byl netvor s prapodivným účesem.
Plnovous měl žlutý, pejzy růžové.
Na temeni nes zrzavý kokrhel.
I když to byl netvor pěkně macatý,
měl mohutný ocas, ostré pařáty,
nevídaná nabroušená zubiska,
zblízka byl jen roztomilá opička.
Však se také lidem zdálky vyhýbal,
před světem se v tajné noře ukrýval,
o samotě ronil slzy potokem
nad zmařeným strašidelným životem.

Jednou v pátek, když se podzim rozhostil,
sebral netvor vlastní rozum do hrsti.
Udeřil se velmi silně do hrudi,
načež zahřměl, až celý les probudil:
„Kéž by se dál už pověra nenesla,
že má netvor kolem sebe pouštět strach!
Lidé mají v hlavách zmatek, že až hřích,
místo strachu budu radši budit smích!“
Ať jej viděl člověk, pískle, nebo had,
musel se pak zplna hrdla rozesmát.
Že to nuda ani za mák nebyla,
chuť k životu v netvoru se vzbudila!

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

(1)
Umím prase zepředu,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.

(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom podle předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.

(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.

(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1)
Kouká osel na zajíce,
jak se v trávě válí:
„Uši máme stejně dlouhé –
proč ty jsi tak malý?“

„Byl jsem taky velký osel,“
zajíc smutně mrknul,
„jenže na mě přišla bída.
Hlady jsem se scvrknul.“

„Ubožáčku!“ hýkl osel,
citem rozechvělý,
a hned běží, aby sehnal
mrkev, jetel, zelí…

(2)
Všechno nosí zajícovi
pod nos do pelíšku.
„Hodně jez a to ti vrátí
správnou oslí výšku!“

Zajíc chroupe a jen funí,
jak mu to jde k duhu –
z dobráka si chytrák snadno
lží udělá sluhu.

(M. Kratochvíl, Zajíc a osel)