Přímá × nepřímá řeč

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.
Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.
Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené. Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami,
a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.
Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.
„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.
„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“
Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“
(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.
(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.
Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. Hrnčíře Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“
Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.
Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.
„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.
„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše rybář Mesaulios.
„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.
„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.
„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela
s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

Z deníku Jonathana Harkera

(1) Dnes ráno jsem podnikl první výzkumnou výpravu po Draculově hradu. Jsou zde jasné známky bohatství – zlaté příbory, závěsy ze vzácných tkanin –, ale i nedostatky. Třeba žádný pokoj není vybaven zrcadly. Také jsem dosud nezahlédl žádného sluhu a nezaslechl jiný zvuk než vytí vlků.
V prohlídce tohoto ponurého sídla jsem pokračoval odpoledne. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vešel jimi rovnou do místnosti, v níž jsem včera večeřel. Zaujaly mě zde vyřezávané dveře, byly však pevně zamčené. Stiskl jsem tedy kliku protějších dveří a ocitl se v knihovně plné anglických knih.
(2) Z četby mě vyrušil až příchod hraběte. Zeptal jsem se ho, zda mu nevadí, že jsem v jeho knihovně. „Můžete vejít kamkoli kromě místností, jejichž dveře jsou zamčeny. V Transylvánii se dějí divné věci,“ tajuplně se usmál Dracula a při úsměvu odhalil velké ostré špičáky, které mě vyděsily, už když mě včera vítal. Večer jsme probrali obchodní záležitost týkající se koupě usedlosti v Anglii. Hovořili jsme dlouhé hodiny, hrabě mi kladl nejrůznější otázky. Náhle se ozvalo kohoutí kokrhání. Hrabě mě s dvornou úklonou rychle opustil.
(3) Vstal jsem až kolem poledne. Vyndal jsem cestovní zrcátko, zavěsil ho nad stůl a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku. Leknutím jsem sebou škubl a slabě se řízl břitvou. Nikoho jsem neviděl, přitom se v zrcátku odrážel celý můj pokoj. Otočil jsem se. Za mnou stál Dracula. Jakmile spatřil můj obličej, ohnal se po mém hrdle. Uhnul jsem a jeho ledově chladná ruka se dotkla mého růžence po babičce. Ihned se stáhl.
„Dejte si pozor, abyste se už neřízl. Je to nebezpečnější, než si umíte představit,“ řekl zastřeným hlasem. Pak vyhodil mé zrcátko z okna a kvapně odešel.

(B. Stoker, Dracula, upraveno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.
„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.
„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.
„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.
Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.
(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.
Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.
„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.
„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.
(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.
„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“
„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“
Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.
(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“
„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)