Literatura a sloh

(1) Pod houby stinným deštníkem
kdys při lijáku velikém,
kdy vítr hučel a bil hrom,
se skryla kobylka a gnóm.
Řev živlu dokud hlaholil,
z nich každý hezky krotký byl.
Však sotva déšť jen začal tichý,
hned kobylka se osmělila,
tropila sobě z gnóma smíchy:
háv jeho pestrý, brada bílá
a jak drahokam lampička,
jež na opasku se mu bleskla,
i rolnička na čapce lesklá
jí k smíchu byly. Maličká
ta panna kobylka a suchá
se posmívala, že zří ducha,
zjev plachý jen a fantastický,
básníka hříčku mlhavou,
že pouze ona cítí lidsky –
je skutečnost jí potravou.

(2) Tak smála se do šumu stromů
a šedivý gnóm mlčel k tomu.
Vtom blízko slyšet praskot klestu,
krok pádný hledal sobě cestu
a bota s hřeby převeliká,
snad pytláka neb podloudníka,
již rozdrtila houbu vráz
i kobylku, než její hlas
se vychloubaje doznít moh.
A gnóm? Ten na kvetoucí hloh
se vyhoup lehký jako stín
a jeho smích zněl v lesa klín.

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si spodní prádlo. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si dolní prádlo.

(1) Lidi na lidi jsou jako saně,
člověk na člověka jako kat,
podívejte se na ně,
musíte naříkat.

(2) Obr do pidimužíka mydlí,
domnívaje se, že vyhraje.
Klidně seďme na židli,
čtěme bibli, tam to všechno je.

(3) Samuelova kniha nám povídá,
jak na Žida přišla veliká bída,
jak ti bídní Filištíni
válku vést nebyli líní,
až potkali Davida.

(4) David šel do války volky nevolky,
z velké dálky nesl bratrům homolky,
v pochodu se cvičil v hodu,
dal si pro strýčka Příhodu
tři šutry do tobolky.

(5) „Hej hej! Kam se valej?
Dyť jsou malej!“
Takhle Goliáš ho provokuje,
David slušně salutuje.

(6) Když mu ale obr plivnul do očí,
David se otočí, prakem zatočí:
„Když začínáš, no tak tu máš!
Byl jsi větší – já měl kuráž.“

A jakej byl Goliáš!

Vysvětlivky: Filištíni – příslušníci kmene, o němž se píše v bibli; homolka – kuželovitý útvar (např. cukru, sýra); tobolka – brašna

(J. Voskovec a J. Werich, David a Goliáš, upraveno)

Odmrazování mrazničky (spotřebič bez technologie NO FROST)

1. Odpojte kabel napájení.
2. Vyjměte potraviny a uložte je na chladné místo. Dveře mrazničky nechte otevřené.
3. Jakmile roztaje veškerá námraza, setřete nejprve vodu ve spodní části spotřebiče.
4. Připojte kabel napájení.
5. Chvíli vyčkejte a pak vložte potraviny zpět dovnitř.
6. Poté důkladně vytřete dosucha celý vnitřek mrazničky.

TEXT 1

(1) Topol si zdříml, už je stár,
chvilku si k němu sednu.
Je k poledni, tak prudký žár
a bouřka v nedohlednu.

(2) Takové spaní čert by vzal,
to nemá pro nás cenu.
V příkopě cvrček rozehrál
svou tichou kantilénu.

(3) A slyšet bylo praskat klas,
ozval se zvonek z věže.
A naposledy kolem nás
dívenka přešla svěže.

(4) S obědem měla napospěch,
šla s červenými líčky.
Na římse zdí a kolem střech
švitoří vlaštovičky.

(5) Topol se opět počal chvět,
jaképak ve dne spaní!
*****,
dlouho se díval za ní.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

Ples a tance, hudba hrála,
zpěv a žerty slyšeti
a nevěsta jen se smála
v ženichově objetí.

„Vzhůru! Slyšte, muži, ženy,“
volá ženich přeblažen,
„dům i sklepy otevřeny,
každému, co libo jen!“

Hrají, tančí. A za stolem
host neznámý tu se vzal:
„Hoj! S nevěstou třikrát kolem,
svůj život bych za to dal!“

Jedno kolo zatančili –
pominul nevěstě smích;
druhé kolo nastoupili –
ona bledá jako sníh.

„Aj, co bledne má milenka?
Či leká se paměti?
Či snad těžko svého Zdenka
na své svatbě viděti?“

Takto, když je kolo třetí,
on k ní šepce potichu.
A nevěsta bez paměti
klesá v náruč ženichu.

Hluk a zmatek – smích už mizí,
všichni spějí na pomoc.
„Kde je ten muž zcela cizí?“
Pryč – a venku tmavá noc.

Hudba opět, tance, kvasy –
zmizela však veselost:
té nevěstě na vše časy
odnesl ji cizí host.

Vysvětlivka: kvas – hostina

(K. J. Erben, Cizí host, upraveno)

Ples a tance, hudba hrála,
zpěv a žerty slyšeti
a nevěsta jen se smála
v ženichově objetí.

„Vzhůru! Slyšte, muži, ženy,“
volá ženich přeblažen,
„dům i sklepy otevřeny,
každému, co libo jen!“

Hrají, tančí. A za stolem
host neznámý tu se vzal:
„Hoj! S nevěstou třikrát kolem,
svůj život bych za to dal!“

Jedno kolo zatančili –
pominul nevěstě smích;
druhé kolo nastoupili –
ona bledá jako sníh.

„Aj, co bledne má milenka?
Či leká se paměti?
Či snad těžko svého Zdenka
na své svatbě viděti?“

Takto, když je kolo třetí,
on k ní šepce potichu.
A nevěsta bez paměti
klesá v náruč ženichu.

Hluk a zmatek – smích už mizí,
všichni spějí na pomoc.
„Kde je ten muž zcela cizí?“
Pryč – a venku tmavá noc.

Hudba opět, tance, kvasy –
zmizela však veselost:
té nevěstě na vše časy
odnesl ji cizí host.

Vysvětlivka: kvas – hostina

(K. J. Erben, Cizí host, upraveno)

Upozorňujeme návštěvníky na změnu otevírací doby pavilonu tučňáků, k níž dojde od 1. 7. 2025. Tento pavilon byl v nedávné době modernizován, při jeho slavnostním otevření v dubnu 2025 se zároveň představili jeho noví obyvatelé.

Kam zmizela nám princezna,
kam utekla, kam schovala se,
ve které zemi pávy pase,
kdo do té země cestu zná?

Je daleko a je až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tak daleko a ještě dál.

V té zemi za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu černokněžník střeží.

Být princem, nic bych neváhal,
jal bych se přes ty řeky brodit,
princeznu šel bych vysvobodit,
černému muži bych ji vzal.

Tomu, co za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu hlídá, přísně střeží.

A jestli vrátíme se zpátky,
s princeznou budem pásti pávy
na našem dvorku, ne až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tam za horou, ba ještě dál.

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)