Hlásky a stavba slov

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali však na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není tedy divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Když v lednu 1925 vypukla v aljašském městečku Nome epidemie záškrtu, vyslali jeho obyvatelé nouzový signál. Kvůli špatnému počasí k nim však nebylo možné lék včas dopravit letadlem ani lodí. Tohoto úkolu se tedy museli ujmout musheři se svými psími spřeženími. Čekala je náročná trasa dlouhá zhruba tisíc kilometrů. Při takové vzdálenosti je ale třeba odpočívat, což znamená ztrácet čas. Životodárný náklad si proto jako štafetu postupně předalo celkem dvacet týmů. Během pětidenní záchranné mise museli lidé i psi čelit ukrutným mrazům, nakonec se ale podařilo dovézt lék na místo určení. Heroický výkon vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Pes Balto, vůdce dvacátého psího spřežení, má dokonce svou sochu v newyorském Central Parku.
Slavná záchranná akce se stala inspirací pro Iditarod, extrémní závod saní tažených psy, který se každoročně koná v březnu. Trasa závodu, vedoucí aljašskou tundrou i drsnými horami, je dlouhá skoro 1 800 kilometrů. Není asi nutné zdůrazňovat, že utkat se s nelítostnou přírodou vyžaduje hodně sil
a odvahy. To ostatně potvrzuje i průběh závodu v roce 2023: loni závodníci vyjeli na trať v neděli 5. března ve 14.00, nejlepší z nich se do cíle dostal až za osm dní a 21 hodin.

musher – člověk, který řídí saně tažené psím spřežením

(www.tyden.cz; www.aktualne.cz; upraveno)

Ve volné přírodě žijí papoušci většinou ve velkých hejnech, nicméně jako domácí mazlíčci jsou zpravidla chováni samostatně. To na ně může mít nepříjemný dopad – často se pak nudí a cítí se osaměle. Svůj smutek vyjadřují specificky: někdy se na bidýlku pohupují zepředu dozadu, někdy si zase vytrhávají peří. Vědci se proto rozhodli vyzkoušet, zda tito ptáci, kteří vynikají vysokou inteligenci a rádi se učí novým věcem, budou schopni mezi sebou komunikovat pomocí videohovorů.
Experimentu se zúčastnilo 18 papoušků. Majitel nejdřív svého mazlíčka naučil, že když zobákem zazvoní na zvoneček, ukážou se na tabletu fotografie dalších papoušků zapojených do experimentu. Jakmile se papoušek dotkl některé z nich, zahájil se videohovor. Pestrobarevní opeřenci si experiment zjevně užívali: například napodobovali chování svého protějšku, zpívali si, nebo dokonce společně usínali. Někteří občas uchopili do zobáku nějaký předmět a ukázali ho novému kamarádovi.
Po analýze více než 1 000 hodin záznamů z celkem 147 papouščích videohovorů vědci dospěli k závěru, že rozhovory mají na papoušky pozitivní vliv. Tato forma komunikace by podle odborníků mohla papouškům alespoň částečně vynahradit život v hejnech. Velkou spokojenost s experimentem projevili i majitelé papoušků.

(www.novinky.cz; echo24.cz, upraveno)

Baggataway – takto indiáni označovali jednu svou tradiční hru. Jejím účelem byla příprava na boj s jinými kmeny. Utkání trvalo i více dní a hráči neměli se soupeři slitování. Coby hrací plocha sloužilo volné prostranství mezi osadami, na jehož krajích byly branky, vzdálené od sebe několik kilometrů.
Z principů této hry vzešel lakros.
Tento kolektivní sport se hraje s holemi zakončenými jakousi kapsou na chytání míčku, který se hráči snaží dostat do soupeřovy branky. Jednotlivé varianty lakrosu se zpravidla liší velikostí hrací plochy, počtem hráčů a některé také povolenými zákroky. Například při zápasu v interkrosu nesmí dojít
k fyzickému kontaktu s protihráči, naopak boxlakros takové omezení nemá.
Lakros se stal v polovině 19. století kanadským národním sportem. Jeho obliba vzrostla natolik, že se dostal až na olympijské hry. Na olympiádě byl sice oficiálním olympijským sportem zatím jen dvakrát, každý ze soutěžících týmů si ale vždy odvezl medaili. Roku 1904 se totiž OH v St. Louis zúčastnily celkem tři lakrosové týmy, o čtyři roky později na OH v Londýně nastoupily dokonce jen dva. Není tedy divu, že lakros byl ze seznamu oficiálních olympijských sportů vyřazen. V roce 2024 bude na olympiádě ještě chybět, na tu další se ale prý má vrátit. To je pro věrné fanoušky lakrosu jistě dobrá zpráva.

OH – olympijské hry

(www.stoplusjednicka.cz; www.lacrosse.cz, upraveno)