Přijímací testy 5. ročník

(1)
Na našem dvoře stojí dřevník
a na něm rytíř korouhevník
každý den prapor vyvěsí:
od hřebínku až po ostruhy
oznamují nám barvy duhy,
že slunce vyšlo za lesy.

(2)
Praporečník už od svítání
probouzí trubkou kokrhání
všechny, kdož dosud nevstali.
A vězte: tento rytíř jitra
nedá vám pokoj ani zítra,
vy strašná vojska ospalých!

(J. Brukner, Kohout, upraveno)

(1)
Na našem dvoře stojí dřevník
a na něm rytíř korouhevník
každý den prapor vyvěsí:
od hřebínku až po ostruhy
oznamují nám barvy duhy,
že slunce vyšlo za lesy.

(2)
Praporečník už od svítání
probouzí trubkou kokrhání
všechny, kdož dosud nevstali.
A vězte: tento rytíř jitra
nedá vám pokoj ani zítra,
vy strašná vojska ospalých!

(J. Brukner, Kohout, upraveno)

(1)
Na našem dvoře stojí dřevník
a na něm rytíř korouhevník
každý den prapor vyvěsí:
od hřebínku až po ostruhy
oznamují nám barvy duhy,
že slunce vyšlo za lesy.

(2)
Praporečník už od svítání
probouzí trubkou kokrhání
všechny, kdož dosud nevstali.
A vězte: tento rytíř jitra
nedá vám pokoj ani zítra,
vy strašná vojska ospalých!

(J. Brukner, Kohout, upraveno)

Kamarádka mi doporučila změnu účesu.

Musím to dodělat, než se setmí.

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 2

Příklady:
Měl vysoký hlas. → Slova vysoký a hluboký lze v tomto kontextu považovat za antonyma, tzn. slovo hluboký by v této větě mělo opačný význam, než v ní má slovo vysoký.
Byl to vysoký strom. → Slova vysoký a hluboký nelze v tomto kontextu považovat za antonyma.

TEXT 1

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 2

Příklady:
Měl vysoký hlas. → Slova vysoký a hluboký lze v tomto kontextu považovat za antonyma, tzn. slovo hluboký by v této větě mělo opačný význam, než v ní má slovo vysoký.
Byl to vysoký strom. → Slova vysoký a hluboký nelze v tomto kontextu považovat za antonyma.

TEXT 1

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 2

Příklady:
Měl vysoký hlas. → Slova vysoký a hluboký lze v tomto kontextu považovat za antonyma, tzn. slovo hluboký by v této větě mělo opačný význam, než v ní má slovo vysoký.
Byl to vysoký strom. → Slova vysoký a hluboký nelze v tomto kontextu považovat za antonyma.

TEXT 1

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině
20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. , rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 2

Příklady:
Měl vysoký hlas. → Slova vysoký a hluboký lze v tomto kontextu považovat za antonyma, tzn. slovo hluboký by v této větě mělo opačný význam, než v ní má slovo vysoký.
Byl to vysoký strom. → Slova vysoký a hluboký nelze v tomto kontextu považovat za antonyma.

Komár mi sál krev.

Když pan učitel rozdal žákům barevné papíry a nůžky, spráskl ruce a zvolal: „Zapomněl jsem v kabinetu lepidla! Musím se pro ně vrátit. Holt .“

TEXT 1

rybíz
břeh
podnos
ostrov

předmět
nerv
květák
tác

kanál
útes
živel
povrch

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno pokus.
Podstatné jméno typu B se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno zámek, v 6. pádě množného čísla tedy končí jinak než podstatné jméno typu A.

O prázdninách se Matěj a jeho kamarádi vydali do Slovinska. Jejich týdenní pobyt začal na divoké řece Soči. Když se plavili dravými peřejemi, každému z nich srdce hlasitě bilo vzrušením. Řeka je uchvátila průzračnou vodou, v níž se zrcadlily malebné štíty hor. Reklamy ve městě pak chlapce nalákali na zajímavý adrenalinový zážitek. Kluci prolézali tmavými jeskyněmi a z vyvýšených míst skákali do hlubokých tůní. Na poměrně obtížné trase je čekaly také úzké stezky a kamennité cesty.
V následujících dnech se všichni věnovali oběvování dalších krás slovinského pohoří. Jejich výpravy obvykle vedly zelenými pastvinami, na nichž se poklidně pásl dobytek. Chlapci byli jako u vytržení, když se jim z nejvyššího vrcholu Slovinska otevřely nádherné výhledy do krajiny. Byly to sice extrémě náročné dny, ale přátelé ničeho nelitovali. Rozhodli se, že i příští rok bude jejich dovolená plná dobrodružství.

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

TEXT 1

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

TEXT 2

Slovesa typu A mají předponu za-, která u těchto sloves vyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, např. pes krátce zavrtěl ocasem × pes delší dobu vrtěl ocasem.
U sloves typu B předpona za- nevyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, ale má jiný význam, např. místnost se zalidnila (předpona za- má zde význam zaplnit nějaký prostor).

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně zahrabala pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“
Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa zasyčela: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.
Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.
(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“
„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.
„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.
„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“
„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.
Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“
„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.
„Ale my jsme si nic nepřáli!“
„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

Věta č. 1: Z přízemí se v noci ozíval jakýsi tajemný hlas.
Věta č. 2: Na chatě jsem si konečně mohla nabít svůj mobil.

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.
V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.
Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)