Přijímací testy 5. ročník

(1) Náš kocourek, rudovousek,
vyvedl nám pěkný kousek,
ano, vyved kus!
Náš kocourek, rudovousek,
nesněd nám jen husy kousek,
on sněd celou hus!

(2) Náš kocourek rozmrzelý
sněd jen husu, nechal zelí,
to mu bylo mdlé;
když jsme se to dozvěděli,
náš kocourek, vždycky bdělý,
věděl, že je zle.

(3) Věděl, že je v nebezpečí,
že ta husa byla něčí,
a on, nezván, host.
Hned pomyslel na zaječí,
na cestu však mezi řečí
poslední vzal kost.

(J. V. Sládek, Rudovousek, upraveno)

(1) Náš kocourek, rudovousek,
vyvedl nám pěkný kousek,
ano, vyved kus!
Náš kocourek, rudovousek,
nesněd nám jen husy kousek,
on sněd celou hus!

(2) Náš kocourek rozmrzelý
sněd jen husu, nechal zelí,
to mu bylo mdlé;
když jsme se to dozvěděli,
náš kocourek, vždycky bdělý,
věděl, že je zle.

(3) Věděl, že je v nebezpečí,
že ta husa byla něčí,
a on, nezván, host.
Hned pomyslel na zaječí,
na cestu však mezi řečí
poslední vzal kost.

(J. V. Sládek, Rudovousek, upraveno)

(1) Náš kocourek, rudovousek,
vyvedl nám pěkný kousek,
ano, vyved kus!
Náš kocourek, rudovousek,
nesněd nám jen husy kousek,
on sněd celou hus!

(2) Náš kocourek rozmrzelý
sněd jen husu, nechal zelí,
to mu bylo mdlé;
když jsme se to dozvěděli,
náš kocourek, vždycky bdělý,
věděl, že je zle.

(3) Věděl, že je v nebezpečí,
že ta husa byla něčí,
a on, nezván, host.
Hned pomyslel na zaječí,
na cestu však mezi řečí
poslední vzal kost.

(J. V. Sládek, Rudovousek, upraveno)

Příklad: Děti lze v družině vyzvedávat až od tři hodin. – V této větě se vyskytuje číslovka v chybně užitém tvaru.

Příklad: Děti lze v družině vyzvedávat až od tři hodin. – V této větě se vyskytuje číslovka v chybně užitém tvaru.

Příklad: Děti lze v družině vyzvedávat až od tři hodin. – V této větě se vyskytuje číslovka v chybně užitém tvaru.

Eda se učí hrát na housle, ale . Nezahraje jediný čistý tón, neumí ani držet smyčec.

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje pouze k jednomu podstatnému jménu, např. Učili se o symbolech České republiky, která vznikla ve 20. století.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům, např. Učili se o vlajce České republiky, která vznikla ve 20. století.

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí
v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda.
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

kameník
zbabělec
vesničan
slaboch

řidič
chudák
právník
obhájce

stařík
vychovatel
truhlář
ovčák

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

Loni jsem jela na jazykový tábor do slunné Itálie. Naši vedoucí naplánovali také několik výletů. Nejdřív jsme samozřejmě zamířili do Benátek. Během plavby vodními kanáli jsme obdivovali úchvatnou italskou architekturu. Většina starobilých domů stojí na dřevěných kůlech, které řemeslníci kdysi zapustili do mořského dna. Mořská voda proniká do ulic i na náměstí, na to jsou ovšem místní lidé už docela zvyklí. Ocenili jsme, že v historickém centru nejezdí auta, protože procházka bez výfukových plynů je mnohem příjemější. Co mě ale trochu rozčarovalo, byl poměrně velký nepořádek v uličkách. Tamější obyvatelé by mohli aspoň trochu času, který obvykle věnují vysedávání v kavárničkách, objetovat úklidu svého města. Svým přátelským chováním si nás však Italové získali, proto jsme jim podobné prohřešky odpustili.

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

V pondělí mě čeká zkoušení z dějepisu.

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.
S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.
(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)