Přijímací testy 5. ročník

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1)
Maria Panna v samé práci
a Ježíšek jí nechce spát.
Poklízet, vařit, zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá, samá legrace,
a nechce se jí, mršce, do práce.

Durdí se Panna: „Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!“

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška,
sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila,
Ježíšek, ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo,
k obědu byl právě čas.

„Ty lajdačko, hned pojď sem,
počkej, my tě přivážem!“

Vzala Panna sametku:
„Ty, ty, poběhlice!“
Uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce.

(2)
Oběd už je uvařený
a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se,
pásek se jí zařezal.

„Prosím, prosím, svatá Panno,
dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná,
přijdu zase kolíbat.

Ježíškovi do kašičky
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů do hubičky,
řekni: Už se nehněvám!“

Panna v smíchu klopí řasy:
„Kš! Kš! Leť si, pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane!“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Otec vyslovil dom*nku, že strýc všechno své jm*ní odkáže na dobročinné účely, z čehož jsem se jako jediný upřím* radoval.

(CZVV)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním
a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.
Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.
V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.
Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

Konečně nastaly prázdniny. Čeká mě hodně výletů, protože moji rodiče milují české památky. Naším bydlištěm je Přelouč, a tak jsme nejprve zamířili na dominantu východočeského Polabí, kterou je hrad Kunětická hora.
Jakmile jsme si koupili lístky, rozevřela se železem pobitá vrata a v nich se objevil náš průvodce. Hned nám začal vyprávět zajímavé historky. Archeologické výzkumy prokázaly, že hradní komplex byl založen již ve 14. století. Za husitských válek patřila Kunětická hora k důležitým strategickým místům horlivých stoupenců husitů.
Po prohlídce jsme poobědvali výtečné ovocné knedlíky, pak jsme se převlékli do plavek a osvěžili se v blízkém rybníku. Na tento den mám krásné vzpomínky!

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně, dvoje housle hrály krásně.

Novákovi chtěli pořídit dětem zvířecího mazlíčka. Vypravili se proto na výstavu psů, kterou pořádaly útulky z blízkého okolí. V areálu proudili davy lidí. Děti se ihned začaly se psy mazlit. Nejvíce se jim zalíbil roztomilý pudlík jménem Tygřík. Náklonnost byla oboustranná. Psík radostně vyskakoval do výšky a Milanovy olizoval ruku. S projevy lásky nezapomněl ani na zbytek rodiny. Padlo jednomyslné rozhodnutí: Tygřík rozšíří jejich dosud čtyřčlennou rodinu.
Než vyrazili domů, přispěli na psí útulky koupí upomínkových předmětů. Maminku zaujaly malované mísy, tatínek objevil nástěný kalendář
s fotografiemi zvířat a děti si vyzdobily oděvi plackami s náměty ze zvířecí říše. Cestou domů rodiče svým dětem připomněli, že je čekají nové povinnosti. Děti slíbily, že zajistí ranní venčení.

(CZVV)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

TEXT 1

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. ve spojení noční obloha byla poseta diamanty slovo diamanty označuje hvězdy.

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.
„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.
„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.
Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.
„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.
„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.
„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.
Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.
„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.
„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.
Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.
(2) Tak velké množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.

(milujemedrevo.cz, upraveno)

(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.
(2) Tak velké množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.

(milujemedrevo.cz, upraveno)

(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.
(2) Tak velké množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.

(milujemedrevo.cz, upraveno)