Přijímací testy 5. ročník

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

TEXT 1

1. Jeden mobil se moc zlobil,
2. že musí psát esemesky,
3. kde jsou samé třesky plesky.
4. Štvaly ho ty věčné kecy,
5. v duchu vrčel: Mluvte k věci!
6. Nesnášel svou majitelku,
7. která žvaní půl dne vcelku,
8. a ať říká cokoli,
9. pořád jenom blábolí.

10. A tak naschvál oněměl,
11. oněměl a pokoj měl
12. od té ukecané dámy.

13. Koupila si mobil nový.
14. Ten starý je v šuplíku
15. mezi ostatními krámy.
16. Nezazvoní, nezavrčí,
17. celý den i v noci mlčí,
18. celý šťastný si tam hoví
19. jako kočka na mlíku.

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

1. Jeden mobil se moc zlobil,
2. že musí psát esemesky,
3. kde jsou samé třesky plesky.
4. Štvaly ho ty věčné kecy,
5. v duchu vrčel: Mluvte k věci!
6. Nesnášel svou majitelku,
7. která žvaní půl dne vcelku,
8. a ať říká cokoli,
9. pořád jenom blábolí.

10. A tak naschvál oněměl,
11. oněměl a pokoj měl
12. od té ukecané dámy.

13. Koupila si mobil nový.
14. Ten starý je v šuplíku
15. mezi ostatními krámy.
16. Nezazvoní, nezavrčí,
17. celý den i v noci mlčí,
18. celý šťastný si tam hoví
19. jako kočka na mlíku.

TEXT 2

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

(1) Jeden mobil se moc zlobil,
že musí psát esemesky,
kde jsou samé třesky plesky.
Štvaly ho ty věčné kecy,
v duchu vrčel: Mluvte k věci!
Nesnášel svou majitelku,
která žvaní půl dne vcelku,
a ať říká cokoli,
pořád jenom blábolí.

(2) A tak naschvál oněměl,
oněměl a pokoj měl
od té ukecané dámy.

Koupila si mobil nový.
Ten starý je v šuplíku
mezi ostatními krámy.
Nezazvoní, nezavrčí,
celý den i v noci mlčí,
celý šťastný si tam hoví
jako kočka na mlíku.

Za pěkné vysvědčení rodiče slíbili Evě a Jirkovi úžasnou rodinnou dovolenou. Protože se děti pochlubily samími jedničkami, rodiče objednali jedinečný zájezd.
V den odletu museli všichni vylézt z postelí velmi brzy. I když byli ospalí, náramně se těšili na dobrodružství. Už za chvíli je ale čekali nepříjemnosti. První ranní metro jim ujelo, autobusy měly výluku. Na letišti s hrůzou zjistili, že si s sebou zapomněli vzít pasy.
Tatínek neplítval časem a ihned pro ně vyrazil. Děti dosud netušily, jak nadanný sportovec jejich otec je. Maminka s napětím pozorovala ubíhající minuty. Teprve když zaměstnanci letiště začali vyvolávat jména opozdilců, vstoupil dveřmi do haly tatínek.

(CZVV)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

TEXT 1

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově PŘIKÝVL je slabikotvornou souhláskou L (třetí slabika neobsahuje samohlásku).

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo.
„Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci
s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“
Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.
„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.
Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“
(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“
Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“
Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“
„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.
(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

Vlastním talíř, z něhož kdysi jedli slavní králové.

Vlastním talíř, z něhož kdysi jedli slavní králové.

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy se zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, zpátky do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci zranění v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z jejího rodu.
(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.
(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až
v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

Ce*ou součástí starobylého domu byly dřevě*é oke*í rámy.

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.
(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)