Přijímací testy 5. ročník

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

Prarodiče kdysi koupili chatu v okolí Břeclavy. Pobyty na chatě se vždy líbili nejen nejmladším členům rodiny, ale i dospělým. Proto sem všichni pravidelně jezdíme a podnikáme rodinné výlety. Vyrazit první zářijový víkend na houby je téměř povinností.
Letos babička přesvědčila dědu, aby se vydali na cestu dřív než my. Myslela si totiž, že pak budou mít větší úlovek. Jejich záměr by zřejmně vyšel, kdyby ovšem nezabloudili. A tak zbylí členové rodiny vzdali houbaření a místo toho se začali prodírat hustým křovím. Během hledání zmizelých prarodičů mezi námi rostlo napjetí. Po tříhodinovém pátrání jsme je našli na odlehlé mýtině. Záchranná akce tak nakonec dopadla dobře.

(CZVV)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

V pravěku obývali krajinu Moravy lidé, jimž archeologové dnes říkají lovci mamutů. Vedla je k tomu naleziště spousty mamutích ostatků v těsné blízkosti pravěkých osad. Výzkumy naznačují, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati.
Lovci mamutů zakládali svá sídliště vždy poblíž nějakého říčního toku. Pravěká obydlí izolovaly proti chladu drny vyplňující stěny příbytků. Kostra staveb byla ze dřeva a mamutích kostí. Uvnitř obydlí bylo ohniště. Topilo se nejen dřevem, ale i mamutími kostmi a tukem.
Na lov mamutů se lidé vydávali jen dvakrát do roka. Pravěcí lovci si záměrně vybírali mladé kusy, které měly měkčí maso. K zabití mamuta používali těžký oštěp. Velkým problémem však bylo, že mamuti časem pochopili souvislost mezi přítomností lidí na určitém místě a smrtí svých druhů. Proto když nalezli na lovišti zbytky mamutích těl, už na takové místo nikdy nevkročili. Mamutí ostatky se tedy musely vždy odstranit, aby lovci i nadále mohli lovit. Snad právě proto vznikly u táborů ohromné zásoby kostí.
Mamutí maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Naporcované kusy masa se obvykle udily v kouři nad ohništěm. Maso se také mohlo péct nebo vařit v tzv. varných jámách.
Mamut byl zvířetem nejen loveným, ale i uctívaným. Kosti se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k účelům obřadním. Archeologové našli v Brně hrob pravěkého muže, který byl nejspíš šaman. Spolu s cennou figurkou z mamutoviny se v jeho hrobě našlo i několik mamutích kostí. Díky objevu hrobu víme o životě lovců mamutů zase o něco víc.

(Živá historie 3/2016, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.
(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.
(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“
(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1)
Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!

(2)
Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

(3)
Když jedl med, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

(4)
Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

(5)
Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

(6)
Ten král hrál na mandoru…
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo…

(7)
Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

(8)
Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…

(V. Nezval, Manon Lescaut)

Podle předem da*ého plánu úči*ě zvyšoval svou výko*ost.

Podstatná jména pomnožná nemají tvary jednotného čísla, ale pouze tvary množného čísla, např. jedny housle hrály krásně (nikoli jedna housle hrála krásně).

(CZVV)

Podstatná jména pomnožná nemají tvary jednotného čísla, ale pouze tvary množného čísla, např. jedny housle hrály krásně (nikoli jedna housle hrála krásně).

(CZVV)

Podstatná jména pomnožná nemají tvary jednotného čísla, ale pouze tvary množného čísla, např. jedny housle hrály krásně (nikoli jedna housle hrála krásně).

(CZVV)

Podstatná jména pomnožná nemají tvary jednotného čísla, ale pouze tvary množného čísla, např. jedny housle hrály krásně (nikoli jedna housle hrála krásně).

(CZVV)